Už dva týdny vozíme v autech několik nových pasažérů. Kromě blyštivého módního doplňku jde samozřejmě především o nové obyvatele lékárničky, především resuscitační roušku a návod na poskytování první pomoci. Všichni tito noví spolucestující chtějí, aby se nám jezdilo lépe, jezdilo radostněji, a je těžké proti nim cokoli namítnout: kdo by nechtěl být lépe připraven pomoci bližnímu svému? Výzkum vlivu zavádění podobných povinností zvyšujících naši bezpečnost v historii však ukazuje, že se bezpečnost tak moc zvýšit nemusí.
Profesor Sam Peltzman z Chicagské univerzity se kdysi proslavil svou studií následků zavedení povinnosti v USA připoutávat se v automobilech bezpečnostními pásy. Všichni bychom čekali, že pak bude na silnicích umírat méně lidí; měli bychom pravdu - kdyby pásy byly jedinou změnou. Díky pocitu sucha a bezpečí (ano, i sucha: bylo to v době konce zlaté éry amerických kabrioletů) se však změnilo i chování povinně připoutaných řidičů, kteří si bez následků mohli dovolit jezdit o malinko rychleji či agresivněji. (Chcete, aby řidiči jezdili bezpečně? Místo pásů do aut instalujte povinně na volant špičatý kůl.) Když takto opásáni narazili do jiného auta či do sloupu, bylo s větší pravděpodobností vše „v pořádku“: všichni byli přece připoutáni. Některé účastníky silničního provozu však připoutat nelze: jednostopá vozidla a dvoustopé chodce. Ti všichni doplatili na zavedení povinných pásů zvýšenou, nikoli sníženou úmrtností.
Bezpočet dalších studií ukazuje významný „Peltzmanův efekt“, že totiž možná máme v sobě jakýsi termostat na riziko: udělejte náš život uměle bezpečnějším, a my si najdeme cestu ke své původní optimální „hladince“ rizika (kterou máme samozřejmě všichni jinou). Vykácejte kolem lesního železničního přejezdu stromy tak, aby byl vidět vlak z větší dálky, a začneme jezdit přes přejezd rychleji (jedna studie vypočítala, že pravděpodobnost střetu s vlakem tak zůstala zachována s přesností jedné desetitisíciny procenta). Zřiďte na dálnici „ozvučené“ krajnice varující před vybočením a usedáme za volant klidně i unavenější. Dejte nám helmy na kola a lyže a budeme kolem sebe projíždět blíže a rychleji. Zrušte nám lákadlo hracích automatů tím, že je vykážete z obce, a my se přesuneme na internet.
Funguje to však i obráceně, čehož se již začalo experimentálně využívat: v několika městech různých kontinentů zrušili hranici mezi chodníkem a silnicí. Klesla tam nehodovost s tím, jak své hladinky rizika museli řidiči dosáhnout snížením rychlosti - zcela dobrovolným!
A tak si alespoň zkusme představit možné následky našich tří nových souputníků: Budeme-li nyní předpokládat, že kolem odstaveného vozu za mlhy nikdo není, protože žádná reflexní vesta není vidět (a cestující by ji přece musel mít na sobě - vždyť to máte ve vyhlášce!), nebude naše motivace zpomalit rychlost tak velká, jako když žádné vesty nebyly. U resuscitačních roušek zmiňme tu zvláštnost, že když jsme si ji teď honem jeli do obchodu (ne autem!) koupit, četli jsme si v MHD reklamní kampaň, že se má jen masírovat srdce, z úst do úst že jsou již překonané rady babských úst.
A povinný návod na první pomoc? Kdo z nás se občas neošil při představě, že budeme svědky vážnější nehody a nebudeme vědět, co si počít. Některé z nás to alespoň vehnalo do kurzu první pomoci. Ale proč dnes - vždyť když budou problémy, máme manuál! (V životě jsme jej však neviděli: lékárničku raději přece necháme zabalenu - kvůli silniční kontrole, která se v ní tak aspoň nebude přehrabovat!)
Ale závažné zdravotní komplikace se dějí (v mnohem větší míře) i mimo auto a tam nebudeme mít ani lékárničku, ani návod! Tak jako spousta chodců doplatila na bezpečnostní pásy, kéž my bychom nemuseli nyní doplatit na to, že sama existence manuálu snížila naši motivaci naučit se první pomoc.
Máme v sobě jakýsi termostat na riziko: udělejte náš život uměle bezpečnějším, a my si najdeme cestu ke své původní optimální hladince rizika
O autorovi| PETR BARTOŇ, Národohospodářská fakulta VŠE
