Investoři tlačí evropské elity k rychlému rozhodnutí: politická unie, nebo rozpad eurozóny
Za jediný květnový víkend se v Bruselu pokročilo v politickém sjednocení eurozóny víc než za celé desetiletí. Je to klasický příklad, jak v krizi a pod tlakem jdou najednou rychle až samospádem věci, na kterých se předtím dlouho nešlo dohodnout.
Z evropské měnové unie se během jediné noci stala i dluhová unie. Závazek z maastrichtské smlouvy, že si země eurozóny mezi sebou nesmějí půjčovat a žádná z nich nenese zodpovědnost za dluhy druhé, je mrtvý. Padla i další tabu. O společných evropských dluhopisech se krotce diskutuje víc než rok. Až do minulého víkendu si je ale nikdo netroufl navrhnout. Teď jsou tady. Společný záchranný fond za 440 miliard eur se bude platit právě jimi. Nikdo zatím netuší, jak budou důvěryhodné, a jaké úroky za ně budou investoři žádat. V euforii po schválení záchranného balíku se tak nějak samozřejmě očekávalo, že budou považovány za stejně bezpečné jako německé vládní dluhopisy, získají nejvyšší rating a nejnižší úroky.
Evropský ministr financí Ke zřízení a správě záchranného fondu se využije krizového článku 122 Lisabonské smlouvy. Ten dovoluje zachraňovat v případě vážných hrozeb, jako jsou přírodní katastrofy. Teď už to vypadá, že za katastrofu je všeobecně považována i politická nezodpovědnost s následky předlužení.
Další novinkou je, že při hlasování o záchranném fondu nebude platit právo veta. Bude se rozhodovat většinově, přesně jak ukládá Lisabonská smlouva. A bude rozhodovat všech 27 zemí, přestože do fondu má platit a garantovat ho zatím jen 16 členů eurozóny.
Morální hazard záchranných půjček je tak okatý, že si dluhovou unii nikdo netroufá spustit bez unie fiskální. Proč by si silně zadlužené země jako Portugalsko nebo Itálie měly draze půjčovat na trhu, když si můžou vzít levnou půjčku ze záchranného fondu? Takže se v Bruselu začnou přísně kontrolovat státní rozpočty ještě dřív, než dorazí do národních parlamentů. V jistých oblastech je dnes evropské právo nadřazeno právu českému nebo německému. Společná rozpočtová politika by byla nadřazena národní. A existuje snad výsadnější věc, o niž se v každé zemi svádí politický souboj, než státní rozpočet? Sjednocení přímých daní, považované za jeden ze symbolů proměny eurozóny a celé Evropské unie ve federaci, pak dřív nebo později přijde spontánně. Když vám schvalují rozpočet, schvalují i výšku daní a dávek. Z komisaře pro rozpočet Olliho Rehna se tak v podstatě stává ministr financí eurozóny.
A máme tady v živé podobě evropskou ekonomickou vládu, jak po ní dlouho touží francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Podle kuloárních informací také 95 procent záchranných návrhů pochází z pařížské dílny.
Čistě ekonomicky to byla nutná rychlá reakce na chaos, který koncem týdne vyhrotil krizi státních dluhů. Nešlo už jen o euro nebo španělské a portugalské úroky, do vážného ohrožení se dostala i řada velkých evropských bank vlastnících dluhopisy jižních zemí.
Investoři v pátek jasně řekli, co moc dobře věděli všichni politici od Helmuta Kohla po Francoise Mitterranda, když euro zakládali. Měnová unie nemůže fungovat bez unie politické. Nejspíš už ani pár měsíců. Investoři, kterým evropští lídři v posledních měsících neřeknou jinak než spekulanti, tlačí eurozónu k rychlému rozhodnutí. Buď rozvolnění až rozklad, nebo rychlá užší integrace včetně unie dluhů.
Politici sami moc dobře nevědí, co chtějí a jakým směrem se vydat. Nechtějí se vzdát projektu, do kterého oni a jejich předchůdci investovali tolik energie. Spojit se ale ve velmi úzkém svazku s někým, kdo ctí úplně jiné hodnoty a má jiné priority, je velmi těžké rozhodnutí.
Hlavně pro Němce. Vždycky chtěli užší, těsnější, federalistickou Evropu. Teď vidí, že jde jiným směrem, než si představovali. Když kývli na společnou měnu, vynutili si dvě zásadní pojistky: zákaz záchranných půjček jiným zemím a nezávislou centrální banku. Obojí přes víkend padlo. Evropská centrální banka se rozhodla přímo nakupovat dluhopisy předlužených zemí. Na to si musí vytisknout peníze, čímž zesílí tlak na inflaci. Z německého pohledu všechno špatně. Děje se přesně to, čeho se Němci při startu eura báli. Inflace je i pětapadesát let po válce v Berlíně nebezpečným démonem.
Silnou chvilku naopak zažívají Francouzi. Vždycky chtěli evropskou ekonomickou vládu i centrální banku, která by si nehleděla jen stability cen, ale i celkové prosperity. K obojímu se přes víkend nakročilo. Jenže Paříž nemá (s výjimkou předlužených zemí jihu, pro které je užší politická integrace záchrannou) moc přirozených spojenců. Nizozemcům, Finům, Rakušanům ani Britům se pevný svazek v dluhové a rozpočtové unii nelíbí o nic víc než Němcům.
V posledních letech táhli integraci směrem ke stále užší Evropě politické elity proti vůli společnosti. Teď už ale chuť do sjednocování nemají, přinejmenším v důležitém Německu, ani elity. A proti jejich vůli ji táhnou události a „spekulanti“.
***
Děje se přesně to, čeho se Němci při startu eura báli. Inflace je i pětapadesát let po válce v Berlíně nebezpečným démonem.
O autorovi| LENKA ZLÁMALOVÁ, analytička LN e-mail: lenka.zlamalova@lidovky.cz
