Sobota 29. června 2024, svátek má Petr, Pavel
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Fantazírování v moři mléka

Česko

Brian Eno a Bryan Ferry, kolegové z Roxy Music, rozvíjejí pop-art a glam rock svého mládí

Génius, který změnil pravidla pop-music a „udělal“ U2, se vrací. Brian Eno je ovšem dnes už jinde: produkuje Coldplay a startovací džingl Windows. Co přináší jeho nová hudba, včetně té, nad níž se sešel s Bryanem Ferrym, dávným kolegou z Roxy Music?

Před nějakým čtvrtstoletím se leckdo domníval, že světu by mohli pomoci muzikanti. Ne tak úplně samotnou hudbou: futurologické vize Laurie Andersonové, Petera Gabriela a Briana Ena náhle mocně zazněly na křižovatce technologií a snění, nových médií, globální politiky a nezaručeného myšlení napříč obory. Brian Eno (* 1948) tehdy činil na nahrávkách i summitech tak plodné poznámky ke stavu světa, že se od něj dodnes očekává pokračování. Nové album Small Craft On A Milk Sea ho zastihuje v abstraktním skicování fiktivní „pop-music blízké budoucnosti“.

Vedle toho přispěl i na album Olympia - novinku zpěváka Bryana Ferryho, s nímž začínal v kapele Roxy Music. Glamrocková skupina na počátku sedmdesátých let působila s ženským líčením a ptačími péry hédonisticky a dekadentně, zároveň to byl racionální projekt studentů elitních výtvarných škol. Z dnešního pohledu jsou Roxy Music ranými klasiky queer tvorby, která míří pryč od jednoznačných pohlavních rolí. Ferry je dnes mnohem méně kontroverzní, pečeť byvšího divouse si však pořád nese: ve filmu Neila Jordana Snídaně na Plutu (2005) si střihl roličku agresivního nerváka, který obdivuje i škrtí vytipované mladíky. Něco z téhle polohy je i na Olympii: život spjatý s pozdní popkulturou a jeho mohutné výkyvy k slastem i děsům. Připravím semena, umění poroste samo Po konci šedesátých let, naplněných hudebními revolucemi, se našlo jen málo osobností, které by toho změnily tolik jako Brian Eno. Konflikty s Ferrym ho přiměly zmizet z kapely po třech intenzivních letech (1971 - 1973). Pak začal otevírat jednu kapitolu za druhou. Zvuky, jež by dotvářely prostor podobně jako tapeta nebo parfém, nazval „ambientní hudbou“: v hudbě se stává jen výjimečně, že by idea a zrod celého žánru byl spojen s jedinou osobou. Naznačil, jak hluboké možnosti má v hudbě elektronika. Přetáhl do popu enšpíglovské, pro mnoho lidí nepochopitelné impulzy skladatele Johna Cage. Vydal studiovou skladbu neurčenou ke koncertnímu provedení. Zrušil západní plynutí času a přiblížil se „meditativnímu“ modelu východní kultury - už ne napětí vedoucí od začátku skladby ke konci, ale spíš vstup do zvukového proudu, v němž můžeme nějaký čas setrvat a pak zase odejít. Významné je, že ukázal možnosti generativní hudby: „Místo abych vypěstoval strom, připravím semena a nechám je svobodně růst.“

Vedle všech ryze tvůrčích akcí nikdy neopustil sepětí s taneční hudbou, což mu zajistilo neochvějné postavení v pop-music. Produkoval velká berlínská alba Davida Bowieho, našel společnou řeč s Talking Heads, vrcholem vyhmátnutí nové globální hudby byla koprodukce alb The Joshua Tree a Achtung Baby, pochopitelně od U2.

Už když v roce 1998 Eno vytvořil pražskou instalaci společně s Jiřím Příhodou (v galerii Nová síň), myslel víc na výtvarné a audiovizuální projekty. Generativní program 77 Million Paintings bohužel vytvářel moc dlouho: v době dokončení (2006) působil jako invenčnější šetřič monitoru. A jak v dnešním kontextu vyznívá Small Craft On A Milk Sea?

Mezi centrem a slonovinovou věží Brian Eno má k přítomnému času zvláštní vztah. Na jednu stranu mnohokrát v životě nabídl silné impulzy reagující na technologie a společenský pohyb, zároveň celá jeho ambientní tvorba působí jako meditace ve slonovinové věži, kam rušný civilizační život nebo aktuální styly vůbec nedolehnou. Na albu se postupně představí několik různých poloh. Jsou tu konejšivé ambientní plochy, jejichž melodičnost je na Briana Ena až překvapivě jasná. Připomínají jeho starší spolupráci s Haroldem Buddem, ale zvuk synťáků taky připomíná, že to byl Brian Eno, kdo vymyslel pro microsoftovské Windows 95 džingly, které od té doby terorizují svět. Frenetické, infarktově husté rytmy jakoby zkoušely trumfnout něco z dnešní trendové scény londýnských pozdních dubstepperů, je to i případ tracku 2 Forms of Anger, který Eno pustil do světa k poslechu jako první, anebo skladby Horse, kterou lze taky poslouchat celou na síti (a která se autorovi článku zdá z celého alba nejpovedenější).

Třetí oddíl tu tvoří skladby jako ta titulní, ani ne dvouminutová, které se snaží vyvázat z běžných pravidel, třeba kolísavým laděním nebo evokováním naprosto nesouvisejících pocitů najednou. Často to však působí samoúčelně, spíš jako studie určitého efektu než hudební kus, který by uměl připoutat. Enovy záměry s hudbou jsou prapodivné, velmi nezvyklé a je možné, že to takhle chtěl: ale při klinkavých pomalých ukolébavkách těžko může tvrdit, že toto album se nemá vnímat přes emoce.

Těžko se shledává účel tohohle alba. Tak trochu komunikuje s dnešními trendy, ale je tu znát rukopis autora, který přilnul ke zvukům a technologiím z časů, které už jsou pryč. Eno toho má za sebou tolik, že už má jaksi „splněno“ napořád, ale Small Craft On A Milk Sea mu asi nepomůže k pověsti nepostradatelného aktuálního tvůrce. Otevřel cestu ne jedné scéně, ale armádám muzikantů, kteří se po něm vrhli na využívání studia a elektroniky jako skladatelských nástrojů. Jeho impulzy po něm přebrala spousta tvůrců, od hlubinných uměleckých kruhů po showbyznysový zvěřinec. Vydali se do různých stran a na tisíc způsobů dotáhli, remixovali nebo rozmělnili jeho přínos. On sám už v čele pelotonu delší dobu není.

Upřímně řečeno, produkování nedávných alb Coldplay a Paula Simona (který je sám o sobě velikán, ale Surprise se fakt nepovedlo) asi nikoho nenažhavilo ke zvědavosti, co může Eno říci k dnešku. Silně vyznívá jeho společné album s Johnem Calem Wrong Way Up (1990) a ještě víc „nelineární gotické drama o umění vraždy“ Davida Bowieho Outside (1995) - a pak už je všechno spíš jen zajímavé, včetně společného alba s U2, které vyšlo - z právních důvodů - pod jménem fiktivní kapely Passengers. Nové album na téhle bilanci nic nemění.

Bryan Ferry a jizvy z diskoték V dnešní době se můžeme před pořízením desky snadno rozhodnout podle trailerů, ukázek a písní zavěšených na webu. Nepochybně i v případě novinky Bryana Ferryho Olympia si leckdo takhle pustí pro lepší orientaci krátkou ukázku. Jenže v případě některých alb, a to i ryze popových, můžou krátké ukázky úplně zabránit porozumění. Na dnešním Ferrym je totiž dráždivé, jak se v něm mísí seladonský pozdní věk („zpěvák“) s hlubšími a promyšlenějšími záměry jeho pop-artového mládí („autor“). Po nemastné neslané desce Dylanových coververzí (Dylanesque, 2007) se Ferry -k překvapení mnohých - zalarmoval a natočil bohatě aranžovaný pop, jehož zábavnost čeří zkušeností poznamenaný hlas. Pod vlajkou s Kate Moss (na obalu je hlavou dolů, má evokovat Olympii od Maneta) vyrukoval s oddílem slavných hostů: hrají tu David Gilmour, Jonny Greenwood, Flea, celé kapely Groove Armada a Scissors Sisters, Dave Stewart z Eurythmics... Hlavně by však album mohlo nést visačku Roxy Music, jsou tu všichni podstatní z kapely: kytarista Phil Manzanera, hobojista Andy Mackay a všeuměl Brian Eno.

Mladí dnes „žerou“ nahrávky osmdesátiletých zpěváků, ale pětašedesátiletí už pro ně tolik cool nejsou, spíš než dotek smrti evokují odchod do důchodu. Přitom Ferry s sebou nese specifickou zkušenost gentlemana, co strávil část života na disko parketu a teď se vyzpívává z kolizí s fatálními ženami a realitou. Přes setrvávání v roli romantika se dotýká pochyb, co všechno byl omyl a klam. Chvíli jsme v jednorozměrném světě „krásných hlasů“ ráže Lionela Richieho, chvíli s mohutným nadhledem o dvě úrovně výš.

Album Olympia na začátku trochu zmate, protože začíná zvukem dost podobným znělce zpráv na ČT. Rytmické smyčky, které tu běží dokola (You Can Dance, Me Oh My), prozrazují, že se sem otiskly výrobní postupy vlastní osmdesátých létům. Samotné jádro písně (text a melodie) bývá často až ex post „oblékáno“ do zvuků v aranžmá: to není zrovna nejvyšší level v hudbě, píseň pak pocitově není z jednoho kusu.

Ale i při „starém stylu“ si Ferry a spol. vedou inspirovaně: nástroje, sbory, vedlejší hlasy a pokoutné ozvěny tvoří pestrou krajinu temných odstínů s občasnými záblesky pozdního slunce. Trochu to vypadá, jako by Ferry chtěl konkurovat nejlepšímu albu Petera Gabriela So (1986), ubral při tom na world music a přidal na studiovém kouzlení. Většině popových veteránů, z jejichž původních stylů je dnes retro, vyjde z návratů vždycky jen něco jednou za pár let (letos nás prý ještě čeká nejlepší album Paula Simona od dob Gracelandu, aspoň to tvrdí časopis Rolling Stone). Ale když na to kápnou, stojí to za to.

„Serióznější“ místa (Song To The Siren od songwritera Nicka Drakea, který zemřel v pouhých šestadvaceti, finální Tender Is The Night) ovlivní, ale nepřeváží celkový dojem: jde tu jen o popové řemeslo, zálibné vykreslování citů, jejich nuancí a konstelací. Jenže se to děje s péčí a muzikálností, díky nimž Olympia vyzní inspirativněji než lecjaký vypočítaný koncept na aktuální téma.

***

Brian Eno: Small Craft On A Milk Sea

Warp Records / Maximum Underground, 2010

Bryan Ferry: Olympia

Virgin / EMI, 2010

CHYBA JE SKRYTÝ ÚMYSL

Jedním z děl Briana Ena, jež přesáhlo

hranice hudební scény, je soubor stovky

kartiček Spletité taktiky (Oblique

Strategies, 1975), který vytvořil spolu

s malířem Peterem Schmidtem.

Kartičky jsou určeny k použití ve chvílích

(především tvůrčích) dilemat: náhodně

vytažená „rada“ by měla být přijata, i když

vyhlíží nepochopitelně. Inspirací byla Enovi

čínská Kniha proměn (I-ťing), promítl sem

i zkušenost z práce v nahrávacím studiu.

Soubor vyšel v různých jazycích, česky

zatím neexistuje.

Nepotlačuj jedno na úkor druhého

Pracuj jinou rychlostí

Přijmi svou chybu jako skrytý úmysl

Opakování je forma změny

Ptej se svého těla

Naopak

Linka má dvě strany

Jsi technik

Smíš udělat jen jednou za čas jeden bod

Použít vlastní nápad není ostuda

Přizvi nekompetentní spolupracovníky

Záznam je teď hudba

Vzpomeň si na rádio

Zbortit čas

Žádný strach z klišé

Co by udělal tvůj nejlepší přítel?

Udělej něco nudného

Nenarušuj ticho

Potřebujeme díry?

Vždy jen jeden prvek svého druhu

Dej prostor svým nejhorším sklonům

Setrvávej beze změny

Jakých chyb ses dopustil posledně?

Odvahu!

Voda

Jdi ven. Zavři dveře.

(prázdná karta)

Autor: