Kanadská spisovatelka Alice Munroová (* 1931) získala světový ohlas povídkami vydávanými časopisecky a knižně od 50. let 20. století do současnosti. Nedávno za své dílo obdržela prestižní ocenění Man Booker International Prize.
Uplynulé desetiletí svědčí o tom, že Alice Munroové ani v pokročilém věku nedocházejí síly. Vydala dva význačné povídkové soubory, Runaway (2004) a autobiografický The View from the Castle Rock (2006), kde líčí osudy skotské rodiny Laidlowých, z níž sama pochází, od 18. století. A na letošní rok je ohlášena další sbírka povídek pod titulem Too Much Happiness neboli Příliš mnoho štěstí.
Česky si díky nakladatelství Paseka a překladům Aleny Jindrové-Špilarové můžeme přečíst výbor Už dávno ti chci něco říct a jiné povídky (2003). Letos k němu přibyla sbírka Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel, kterou od vydání originálu dělí osm let.
Štěstí, neštěstí, láska, manželství...
Zpožděním, s nímž se k nám kanadská prozaička Alice Munroová dostává, se umocňuje jeden podstatný rys její tvorby. Tím je jakýsi anachronismus obsahu a formy. Pro kanadskou autorku se vžila nálepka „náš (severoamerický) Čechov“, kterou jí v polovině 90. let udělila americká spisovatelka Cynthia Ozicková. Jako by hodnotovou kostru fikce Alice Munroové tvořil řád, jejž si spojujeme s 19. stoletím a který spočívá na dvou hybných silách.
Tou první je neudržitelná, ale svůdná představa romantické lásky – ať už cizoložné, incestní, mezikastovní, či lásky za hrob –, jež hrozí rozvrácením zákonů a norem a kolísá na hraně tragična a ironie. Druhou je představa středostavovské usedlosti, vážnosti a produktivity, která se zhmotňuje v instituci manželství: zaštiťuje jak legitimitu dědické posloupnosti, tak hromadění a předávání majetku a moci.
Alice Munroová ovšem píše „proti“ tomuto řádu. Obě představy opětovně koriguje, zpochybňuje a vyvrací tím, jak důmyslně převypravuje příběhy různých mileneckých, sourozeneckých a rodičovských lásek a nenávistí, ať už v manželství, anebo mimo ně. Jako by však existence tohoto řádu a s ní i možnost postavit se proti němu vposledku zakládala smysluplnost každého jejího vyprávění. Čtenáři se pak mezi řádky vtírá představa, že pravým dějem povídek kanadské autorky je do nekonečna se protahující soumrak bohů vyprávění – povídkového, ale i románového.
Jak to, že navzdory vší experimentální próze uplynulých dvou, přesněji tří století, od Laurence Sterna po dvě generace postmodernistů, je „romantický“ hodnotový řád stále ještě podmínkou smysluplného vyprávění? Vždyť mimo vyprávění se přežil. Upravíme-li si výrok italského marxistického myslitele Antonia Gramsciho: To staré už dávno umřelo, a přece tu pořád žije a straší. To nové už vícekrát zemřelo krátce po porodu, a další bolestný zrod oddaluje, jak to jde. Zkusme být porodní bábou aspoň tak, že autorčinu tvorbu pečlivě zasadíme do místního a časového kontextu.
Alice Munroová a její velká generace Alice Munroová patří k první velké generaci kanadských spisovatelek – podobně jako Margaret Laurenceová (zde vyšel v roce 1993 její román Hledači pramenů) a Carol Shieldsová (v českém překladu byly v letech 1998 a 2004 publikovány romány Deníky tesané do kamene a Ledaže). Časově k ní náleží i Margaret Atwoodová, ta však generačnímu osudu unikla.
Od Severoameričanek bílé pleti a středostavovského původu, jež se narodily ve 30. letech 20. století a dospěly v době, kdy poválečný hospodářský rozkvět zastínil válečnou zkušenost, se očekávalo, že se po studiu provdají a budou se věnovat rodině. Všechny tři jmenované tak učinily a psaní odsunuly na okraj. Laurenceová měla dvě děti, Munroová čtyři (jedno zemřelo krátce po porodu), Shieldsová dětí pět. Do historie kanadské literatury se propsaly teprve ke konci 60. let, v případě Shieldsové až o dekádu později, souhrou osobní a společenské historie. Osvobození od domácího jha, dané odrůstáním dětí a rozvolněním manželských svazků (jediná Shieldsová se nerozvedla), mělo obdobu v „tiché revoluci“ v Quebecu, jež ovlivnila i další provincie, v nástupu feminismu, v „tání“ struktur a rozpadu tradičních hodnot v 60. letech. Hrůzy kanadského Jihu Děje nejlepších povídek Alice Munroové jsou zasazeny do „huronského“ okresu, jenž je fiktivním přepisem kraje ve východokanadském Ontariu na jihozápad od Toronta a na východ od Huronského jezera. Je to krajina charakterizovaná provinčními městečky a drsným venkovem rodinných farem. Těžiště povídek spadá do let kolem druhé světové války a tematicky do dětství a adolescence, v pozdější tvorbě se posouvá blíž k současnosti a do středního věku či stáří. Druhým autorčiným oblíbeným časoprostorem je tichomořské pobřeží Britské Kolumbie, zejména jihozápadní oblast kolem Vancouveru, v poválečné době. Obecně přitom platí, že „huronské“ povídky bývají lepší než „vancouverské“.
Alice Munroová vyniká v popisu přírody i interiérů a v pozornosti k detailu, díky níž se jí daří evokovat atmosféru kraje a doby. Bylo by však zavádějící hovořit o jejím stylu jako o čechovovském realismu – jak se to někdy dělá. Huronské povídky jsou, slovy jedné z jejích postav, jako „dna hlubokých jeskyní potažená kuchyňským linoleem“. Na linu či vydrhnutých prknech kuchyní a ložnic odlehlých farem a chudinských příbytků se pod autorčinou taktovkou odehrávají tiché hrůzy a absurdity, za jaké by se nestyděli autoři hororů. Kanadská prozaička je kronikářkou jihozápadního Ontaria podobně, jako je William Faulkner kronikářem amerického Jihu.
Ta druhá země povídek „Tou druhou zemí“, kam se uchylují postavy a čtenáři Alice Munroové, když už je linoleum přetažené přes huronskou přirozenost příliš pálí pod nohama, je země umění – hudby a literatury. Do jaké míry je život jen podivný proces kompozice a přehrávání? Liší se snad od psaní jen tím, že nad životem člověk nemá takovou moc?
Struktura povídek je zejména v pozdější tvorbě Alice Munroové velmi důmyslná. Z hlediska místopisu v nich stojí v popředí příroda – ať už je to letní parno, kopřivy, černý močál za jasné noci anebo událost, jako je bouřka či sněhová metelice. Způsob, jakým si postavy přírodu uvědomují, naznačuje jejich charakter. Postupem vyprávění je čtenář sváděn, aby do přírody včítal symbolické významy.
Dále platí, že povídky bývají vyprávěny ve dvojí časové linii, z dvojího odstupu k minulosti. Jednou se minulost nahlíží zblízka, v bezprostředním ohlédnutí, jako jednorázová událost zásadního významu. Díky ní se má postavě i čtenáři vyjevit životně důležité tajemství. Podruhé je tatáž minulost nahlédnuta z delší, třeba celoživotní perspektivy: a náhle není jedinečná, ale typická, ne-li banální. Očekávání a prožitek epifanie, nazření smyslu té či oné existence, jsou v druhé perspektivě ironizovány jako projev mladistvé nerozvážnosti, iluze potřebná k přežití anebo čirá bláhovost.
Díky této podvojné, ironické struktuře ústí povídky ve dvě pointy. Ta první je jako háček, jímž se čtenář chytí na udičku naděje, že v lidském životě má všechno svůj smysl (konec) a že tento smysl bude v příběhu odhalen. Ta druhá je jako poodhrnutí závěsu, za nímž se otevírá temná krajina absurdního propletence lidských životů v nekončícím čase, s nímž je naděje na vykoupení nesouměrná. Na konci povídek se otevírá propast mezi oběma pointami, jež tichou hrůzu ze života někdy tlumí a jindy zesiluje. To nové tu bude, až propasti přestaneme rozumět. Mezičas si kraťme četbou Alice Munroové.
***
KNIHA TÝDNE Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel
O autorovi| ALENA DVOŘÁKOVÁ, Autorka je anglistka
