Krátce poté, co první automatické sondy navštívily dvě nejbližší planety, Venuši a Mars, začali vědci a technici v NASA uvažovat o expedicích do vzdálenějších hlubin naší sluneční soustavy.
Za pásem planetek, v pětkrát větší vzdálenosti, než obíhá kolem Slunce naše rodná zeměkoule, se pohybuje největší planeta sluneční soustavy, obří Jupiter. Od dob Galileových, který na ni jako první v roce 1610 zamířil primitivní dalekohled a objevil její čtyři největší měsíce, byla stálým objektem pozorování astronomů.
Ti nejprve zjistili rozměry Jupitera: rovníkový průměr 142 984 km, je tedy jedenáctkrát větší než zemský, zatímco od pólu k pólu měří jen 133 708 km. Značné zploštění má na svědomí odstředivá síla, způsobena rychlou rotací: i při svých obřích rozměrech se Jupiter otočí kolem své osy za necelých 10 hodin. Překážky v kosmu i Kongresu Již v první polovině 60. let minulého století se začaly formulovat první návrhy na vyslání sond k této planetě. Vté době pracoval na letní brigádě v NASA student kosmické techniky na Kalifornské vysoké škole technické Gary Flandro. Hledal možnosti, jak vyžít různých konfigurací planet sluneční soustavy ke komplikovanějším misím, taky aby bylo možno navštívit více než dvě planety najednou. Flandro zjistil, že v druhé polovině sedmdesátých let bude postavení Země, Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu takové, že jediná sonda dokáže navštívit postupně všechny tyto velké planety. Expedici nazval Velká cesta (Grand Tour).
NASA se začal touto ideou vážně zabývat o rok později. Vznikl projekt, později pojmenovaný Voyager. I když z počátku vyvolal velký zájem veřejnosti a díky tomu dostal i značnou politickou podporu v Kongresu, vyjádřenou přiměřeným financováním, musel soupeřit s plánovaným programem letů člověka na Měsíc. Navíc když si politici uvědomili, že příprava expedice a její průběh budou trvat téměř čtvrtstoletí, tedy mnohem déle, než činí jejich politický mandát, jejich počáteční nadšení značně pokleslo.
Také samotní vědci měli obavy, zda pozemské sondy překonají všechny nástrahy těchto dlouhých misí. První nebezpečí číhalo téměř za humny. Mezi drahami Marsu a Jupiteru se rozkládá široký pás drobných těles – asteroidů – a dalo se čekat, že zde bude obíhat i velké množství drobných úlomků – meteoroidů a prachových částic. I náraz milimetrového kousku by mohl sondu vážně poškodit či zničit.
Další nebezpečí čekalo pozemské posly v okolí planety samotné. Od čtyřicátých let radioastronomové přijímali z oblasti Jupiteru silné rádiové záření. Po objevu radiačních pásů Země prvními družicemi se ozřejmil i jeho původ: Jupiter má magnetické pole a radiační pásy mnohem silnější než v okolí naší planety. Bylo otázkou, zda citlivá elektronika sond takovou radiaci vůbec přežije.
Proto NASA připravil dvě jednodušší sondy Pioneer 10 a 11 jako průzkumníky. Ukázalo se, že nebezpečí srážek v pásu asteroidů vědci přecenili. S výjimkou zaregistrovaných nárazů zanedbatelně velkých prachových částic k žádné kolizi nedošlo a obě sondy doletěly ke svému cíli v pořádku.
Když však Pioneer 10 proletěl v blízkosti Jupitera, vědci zjistili, že intenzitu jeho radiační pásů podcenili: nebyla tisíckrát, ale nejméně desettisíckrát větší než u pozemských. Přesto ji přístroje sondy vydržely, a proto její dvojnice Pioneer 11 zamířila blíže k planetě. Díky tomu ji „gravitační prak“ Jupiteru urychlil a poslal k Saturnu. Pioneer 10 již další cíl neměl a pokračoval přímo k hranicím sluneční soustavy.
Na základě získaných informací se konstruktéři rozhodli upravit elektroniku sond Voyager tak, aby lépe odolávala radiaci.
Dodnes v rádiovém spojení Sondy odstartovaly 20. srpna a pátého září 1977. První z nich prozkoumala Jupiter v březnu 1979 a Saturn listopadu 1980. Druhá, letící v jejích stopách, navštívila dokonce všechny čtyři velké planety: Jupiter v červenci 1979, Saturn v srpnu 1981, Uran v lednu 1986 a Neptun v srpnu 1989. Sondy přinesly překvapivé poznatky nejen o planetách samotných, ale také o jejich měsících a prstencích.
Dodnes je s nimi udržováno rádiové spojení. Pohybují se teď na hranicích heliosféry, oblasti, kam dosahá fyzikální vliv našeho Slunce.
Jupiter a jeho měsíce později důkladně prozkoumala sonda Galileo, zatímco okolí Saturnu dodnes brázdí a sbírá informace další americká sonda Cassini, která vysadila na Saturnově měsíci Titan i evropské pouzdro Huygens.
O autorovi| ANTONÍN VÍTEK, Autor je odborníkem na kosmonautiku z Akademie věd ČR
