Kdo nejde s námi, jde proti nám aneb Strážci brány internetu dávají najevo svou moc
Neil Moncrief by mohl zůstat jedním z desetitisíců drobných obchodníků nové ekonomiky. Jeho internetový obchod 2bigfeet.com sice netrhal obchodní rekordy, ale zajišťoval jeho rodině slušné živobytí. Díky internetu a zásilkovým službám totiž mohl pokrýt poptávku majitelů velkých nohou po celém světě za náklady, o jakých se majitelům kamenných obuvnictví ani nezdá. Místo aby Moncrief hledal zákazníky pro svůj obchod, nechával je, aby ho oni našli sami pomocí internetových vyhledávačů. Celý byznys dobře šlapal čtyři roky, až do listopadu 2003. Pak přísun zákazníků do jeho e-shopu bez varování vyschl. Co se stalo? Google ten den upravil své algoritmy tak, aby penalizoval „černokloboučníky“,majitele stránek, kteří se snaží dostat se na lukrativní horní pozice výsledků vyhledávání pomocí nekalých praktik. Jenže Neil Moncrief nebyl žádný černokloboučník, byl jen obchodník, jenž o fungování vyhledávače nevěděl nic víc, než že mu z něj přichází na 95 % zákazníků. Přesto kvůli drobnému zásahu ve virtuálním stroji přišel o velice reálné peníze ze zmařené vánoční sezony i o klidný rodinný život. A přitom stačilo málo - zajímat se o to, jak vlastně pracuje hlídač brány, ze které k němu proudí hosté a peníze.
Jenže kolik je na světě lidí, kteří to doopravdy vědí? Google a ostatní vyhledávače jsou černými skříňkami, na něž jsme si zvykli jako na perfektně fungující a nezbytné pomocníky. V práci, doma, pro zábavu i vzdělávání. Jaké rozhodovací mechanismy se skrývají za prostými webovými adresami, zajímá jen hrstku odborníků a pár zběhlých podnikatelů, kteří znají metody, jak se posunout „výš“ ve vyhledaném seznamu způsobem, jejž Google schvaluje.
Na vyhledávačích jsme však závislí téměř všichni. Jak dlouho byste se obešli bez toho jednoduchého okénka, ať už se jmenuje Seznam, Google či Yahoo? Počet uživatelů internetu nedávno přesáhl jednu miliardu, počet uživatelů Googlu je odhadován na polovinu. Jak upozornil John Battelle v knize The Search (ze které pochází také příběh Neila Moncriefa), Google ovládá nejen světový trh s vyhledáváním, ale i s našimi touhami. Komu jinému svěřujete tolik svých otázek, přání a problémů? Když loni unikly na veřejnost záznamy o vyhledávání 650 tisíc uživatelů vyhledávače AOL, média sestavovala jejich reálné životní příběhy podle dotazů, které lidé vyťukávali do okna vyhledávače. „Uživatelka 672368 se po měsíčním váhání rozhodla pro potrat, protože její přítel nechce děti,“ mohli jste se tehdy dočíst ve výtahu z jednoho takového záznamu. Málokdo pochybuje o tom, že Google a spol. toho o nás vědí ještě mnohem víc. Ale co víme my o nich?
V mediální teorii se pro označení lidí, kteří ovládají klíčová místa pro kontrolu informací, používá označení gatekeeper, strážce brány. Ve „starém“ světě to bývali editoři, zpravodajové, knihovníci, kteří určovali témata, která se dostanou do veřejného prostoru. Dnes k nim přibyli majitelé internetových vyhledávačů. Když Google před dvěma lety vstupoval na trh v Číně, rozhodl se stejně jako jiné západní společnosti přistoupit na jednu podmínku, a to podřídit se pekingské vládě a filtrovat výsledky hledání tak, aby neobsahovaly politicky „problémové“ stránky. Někomu, kdo komunistům pomáhá cenzurovat internet, už stěží budeme věřit firemní heslo „Don’t be evil“, nebudeme ti špatní. I když se za postup v Číně Google omlouval s tím, že se snaží poskytnout čínským uživatelům alespoň nějaké informace. Podobné zásahy do svého vyhledávacího stroje bude Google prý vždy posuzovat případ od případu. To John Battelle komentoval postřehem: „Jestli případ od případu, proč ne i stát od státu, firma od firmy?“ Záruku, že zrovna vaši firmu (nebo rovnou vás osobně, pokud žijete třeba v Číně a vedete si protirežimní blog) vyhledávače „nepotopí“, prostě nemáme nikdy. Ale takový je zkrátka nový svět - jak říká šéf Googlu Eric Schmidt, „komu se to nelíbí, nemusí se toho účastnit“. Ale zkuste žít dneska bez Googlu.
O autorovi| Aleš Miklík, šéfredaktor serveru Lupa
