Letní olympiáda v Číně postavila před politiky kvadraturu kruhu. Jak dostát závazkům univerzálních lidských práv, a zároveň si nesnížit šance na čínském trhu?
Dříve kupci, dnes podnikatelé a bankéři chtějí vydělávat. Politika je zajímá jen do té míry, jaké možnosti jim otevírá či zavírá. Kupci z Benátek nepřestali obchodovat s Istanbulem, i když sultáni vyrazili v 16. století dobývat Evropu. Ani dnes obchodníkům nedělají hlavu dodržování lidských práv, ekologie a sociální normy a hledají skuliny, jak tyto překážky obejít.
Jsou ale proto byznysmeni ďáblovo plémě? Kupci bývali prvními cestovateli do neznámých krajin. Jejich zprávy z dávných časů představují často jediné historické prameny. I první písemná zpráva o existenci Prahy přichází od kupce. Od Ibrahíma ibn Jakúba, arabizovaného Žida, který cestoval v 10. století po Evropě za obchodem. Směnu zboží měli v programu i další středověcí arabští cestovatelé, z jejichž zpráv se čerpají poznatky o životě starých Slovanů.
Obchodem se bohatlo nejen materiálně. Když Marco Polo, benátský obchodník, diktoval na konci 13. století v janovském vězení svému učenému spoluvězni Rustichellovi z Pisy knihu Milion, nelze s jistotou říci, zda si vymýšlel či nikoliv. Přesto se jeho zážitky z cesty do Číny staly bestsellerem pozdního středověku a Evropané podle nich dlouho poměřovali pozemský svět.
Proslulá Hedvábná stezka, spojující Středomoří s Čínou, protáhla dále na východ starověké obchodní cesty jsoucí z Evropy do střední Asie a Indie. S trochou nadsázky by se dalo říci, že stejně jako dřív Evropu s Čínou sbližovalo hedvábí, dnes spojuje Čínu se světem její textil. Sotva dnes najdeme na celé planetě člověka, který by na sebe neoblékal tričko čínské (nebo turecké) výroby.
Na „hedvábné spojnici“ panoval čilý obchodní, společenský a kulturní ruch až do doby, než ho na prahu novověku zastavil technický pokrok. Velbloudí karavany vystřídaly dokonalejší lodě, oproti korábům pouště bezpečnější a levnější. Doprava po moři odsoudila vyšlapané pevninské cesty k zapomnění. Zdálo se, že natrvalo.
A přitom se dnes stáváme svědky toho, jak se staré časy vracejí a Hedvábná stezka se oživuje. Minulost se však nikdy neopakuje doslova. Dnes jde hlavně o prodej arabské ropy z Perského zálivu do Číny, na kterou se v posledních letech rychle nabaluje oboustranný tok financí a ekonomických aktivit ve stavebnictví, průmyslu a turistice.
Velké devizové rezervy Číny a ropných arabských států rychle mění rozložení sil. Dvě největší ekonomiky s volnými devizami na Blízkém a Dálném východě, Saúdská Arábie a Čína, vytvářejí nový ekonomický blok. Naše zdrženlivost vůči Číně a bohaté části arabského světa, ať už z důvodu lidských práv nebo terorismu, se tak stává den ode dne z ekonomických a koneckonců i mezinárodně politických důvodů riskantnější. Omezení ekonomických pozic by nutně snížilo imožnosti Západu zasahovat do vývoje ve světě.
Nejbohatším obchodním kanálem dosud zůstává „atlantická cesta“ mezi Evropou a Amerikou. V roce 2007 jí prošlo zboží a investice v hodnotě 150 bilionů dolarů. Spojené státy a Evropská unie nadále ukrajují ze světového exportu do Číny a bohatých ropných států Blízkého východu největší krajíc. Ale nová Hedvábná stezka roste rychlým tempem. Obchod mezi Čínou a Blízkým východem se od roku 2000 už zdvojnásobil.
„Ekonomické centrum světa se začíná přesouvat z USA a Evropy na Blízký východ a do Asie,“ píše americký týdeník Newsweek v článku o znovuoživené Hedvábné cestě. A podle poradce investičního fondu Mubadala v Abú Zabí Ašrafa Hamdí Fuáda nemá nyní cenu investovat v USA, neboť protiteroristické zákony kladou podnikání příliš velké překážky. „Potvrdí vám to každý podnikatel, kterého tady potkáte na ulici. Počkejte, až to Američany omrzí,“ říká tento expert ze Spojených arabských emirátů.
Číňané a jejich partneři v Perském zálivu jsou (prozatím) chráněni před úvěrových krachem, který teď ohrožuje ekonomickou sílu USA a s nimi celého Západu. Nejsou zadluženi a většina spotřebitelů není dosud vydána všanc bankám. Většinou ještě nemají konta, nešetří na penze přes penzijní fondy a neutrácejí za akcie. Rizikům úvěrových krizí jsou tudíž vystaveni podstatně méně než my. Lze spekulovat o tom, zda renesance čínsko-arabského obchodu nezkolabuje na ceně ropy. Ale sázet na neúspěch druhých, to má morálně asi stejnou hodnotu jako chtít Číňanům zkazit olympiádu.
Západ ztrácí na všech frontách. Americký novinář Fareed Zakaria (narozen v Indii) ve své nové knize Post American World vypočítává, že nejvyšší budova světa dávno není v New Yorku, ale v tchajwanské Taipei, kterou brzy trumfne stavba v Dubaji. Největší akciovou společnost na světě má Peking, největší rafinérie leží v Indii. Největší investiční fond se jmenuje Abú Zabí a největší filmový průmysl není Hollywood, ale Bollywood. Západ už nehraje prim ani v kasinech (čínský ostrov Macao dávno překonal Las Vegas) nebo shoppingu (mezi deseti největšími nákupními centry světa není ani jedno z USA). Víte, kolik Američanů je mezi deseti nejbohatšími lidmi světa? Dva. Evropan samozřejmě žádný.
Když šlo o to odsunout do „třetího světa“ špinavé továrny a hledala se co nejlacinější pracovní síla, Čína a spol. nám byli dobří. Když nám teď šlapou na paty, najednou se jí ve jménu morálky snažíme stavět do cesty omezení ekologií počínaje a lidskými právy konče. Včerejší obdivovatelé maoismu ve Francii dnes zatracují olympiádu a podstatně víc jim vadí ten, kdo chce jít do Číny běžet stovku, než trenýrky Made in China, co máme všichni na sobě. Jenže v obchodě vždy platilo něco za něco.
