ročníku festivalu Pražské jaro, nabídl setkání s ojedinělým pěveckým uměním.
Gruberová sklidila bouřlivý potlesk, hned jak se objevila na pódiu, a nadšení se stupňovalo až do závěrečných desetiminutových ovací vstoje. Technickou bravurou zapůsobila už v úvodní árii z Mozartova Únosu ze serailu, všechna následující čísla ovšem byla ještě o třídu lepší. Doslova fascinující byla árie z 2. dějství Donizettiho Lucie z Lammermooru se známým „soutěžením“ koloratury se sólovou flétnou. Po pauze přišla známá Casta diva Belliniho Normy a árie z Donizettiho opery Linda di Chamounix. Jako přídavek zazněla nejprve lyričtější árie z Belliniho opery Beatrice di Tenda. A nakonec brilantní operetní výstup Adély ze Straussova Netopýra podaný s potřebným komediálním šarmem.
Světoznámá pěvkyně, která je jen o necelý rok mladší než festival Pražské jaro, letos s hrdostí slaví čtyřicáté výročí svého bratislavského operního debutu. Vedle pěveckých výkonů je pověstná i schopností moudře pečovat o svůj hlas a racionálně rozvíjet a udržovat pěveckou techniku. „Nezačínalo se mi snadno, ale dnes jsem za to ráda,“ řekla novinářům, „dnes když někdo zazáří, okamžitě se na něj všichni vrhnou. Je taková móda, že každý chce všechno zpívat už ve třiceti, já se ale vždycky ptám, co s ním bude za deset dvacet let.“ Její schopnost ovládat hlas v naprosto neuvěřitelných dynamických a intonačních nuancích působí téměř zázračně. Zároveň si posluchač znovu a znovu uvědomuje, že koloratura není jen ozdoba, ale zcela unikátní výrazový prostředek. Gruberová předvedla pěvecké mistrovství nejvyššího stupně a neustále překvapovala jeho dalšími možnostmi. Pokud její hlas věkem něco ztratil na barvě, je to několikanásobně vyváženo technickou svrchovaností a uměleckou zralostí. Je také třeba ocenit, že Pražské jaro pořádá podobné recitály v Rudolfinu - prospívá to komorní a soustředěné atmosféře, i když se prodá méně vstupenek než do Smetanovy síně.
Nedělní koncert dirigoval Friedrich Haider, manžel Edity Gruberové a zkušený, spolehlivý dirigent. Symfonický orchestr Českého rozhlasu hrál pod jeho taktovkou soustředěně a s velkým nasazením. K jemné preciznosti vídeňských smyčců, napjatým pianissimům a měkkým forte měl ovšem pořád docela daleko. Na Mozartových, Donizettiho a Belliniho předehrách stejně jako svérázných orchestrálních číslech Wolfa-Ferrariho se pozná, že právě o jemnou zvukovou vytříbenost u nás dlouhodobě nikdo nepečuje.
Každý si něco vybere Vedle operní hvězdy by bylo škoda přehlédnout recitál basisty Jana Martiníka, který se konal jako sobotní matiné. Slyšeli jsme výborně zvládnutý mladý hlas a citlivý přednes Čajkovského Romancí, Perských melodií Camilla Saint-Sa235]nse i autentické ztvárnění Písní z Těšínska Petra Ebena. Lehkostí, barvou i přirozeným frázováním si pěvec podmanil publikum a doufejme, že kvůli svému angažmá v Komické opeře v Berlíně z českých pódií zcela nezmizí.
Na pátečním koncertu se představila Ostravská banda pod taktovkou Petra Kotíka jako sehraný ansámbl vynikajících hudebníků. Vrcholem večera byl jednoznačně Ligetiho houslový koncert v přednesu Hany Kotkové a velký zájem vzbudila i skladba La Passione nizozemského autora Louise Andriessena. Škoda jen, že příznivci soudobé hudby mají takovou zálibu v koncertních maratonech a neberou ohled na méně znalého posluchače, který těžko vstřebá tříhodinový program s pěti rozsáhlými kompozicemi pěti autorů.
Loňský laureát dirigentské soutěže, mladý Polák Krzysztof Urbanski, ve čtvrtek skvěle vedl Orchestr FOK. O den dříve si mladý rakouský dirigent Christian Arming ve Dvořákovi velmi dobře rozuměl s orchestrem i fenomenální houslistkou Julií Fischerovou. Ve svém hodně „vídeňském“ pojetí Mahlerovy První symfonie zvolil ovšem tak pomalá tempa, že je asi nad síly dnešní České filharmonie udržet barvu, napětí a intonační čistotu.
