Dnes je pro mladou rodinu byt o sto metrech čtverečních standard. Kolik by se na takový prostor vešlo rodin před padesáti lety?
Pamětníci vzpomínají...
Smrt mi zachránila manželství,“ hořce se pousměje padesátnice Petra Rejsková. V 70. letech v Praze studovala vysokou školu a na ní se seznámila se svým budoucím manželem. Promovala jako těhotná. Zkrátka klasický model socialistického mladého páru. Manželé se nastěhovali do bytu 3 + 1 k rodičům Petřina muže.
Byt byl ve starém pavlačovém činžáku. Díky uplaceným známostem na OPBH se podařilo získat karmu do koupelny. Ani vanu na zrezivělých nožkách nebylo tak jednoduché sehnat. V kuchyni stála hned vedle sporáku na nebezpečný svítiplyn (když zhasl plamínek mezi hořáky, obyvatelé bytu se mohli lehce otrávit) kamna na uhlí – to dováželi uhlíři do sklepní kóje.
Kamenem úrazu nebyla kamna, ale soužití dvou generací – mladí manželé s miminkem v jednom pokoji, rodiče ve zbylých dvou, kuchyň a příslušenství společné. „Nešlo to, chtěla jsem utéct,“ vzpomíná paní Rejsková, „navíc naše dítě bylo úplně zneurotizované. Oni se s ním totiž pomazlili a pak ho nechali brečet.“ V Rudém právu se sice rok co rok objevovaly informace o „řešení bytové situace“, ale paní Rejsková to moc nepocítila. „Byl to naprostý výsměch,“ vzpomíná matka dvou „Husákových dětí“, „dokonce jsme si s manželem chtěli postavit domek. Nepovolili nám ho, neměli jsme správné známé a neměli komu dát úplatek.“
Poté, co zemřela jedna z příbuzných, prarodiče se odstěhovali do jejího bytu. Komunistický tři plus jedna tak čekal na soužití dalších dvou generací: paní Petry a jejích dospělých dětí, které se po roce 1989 odstěhovaly do svého.
Od 70. let se sice masově stavěla paneláková sídliště, kde vznikalo na 100 tisíc bytů ročně, stejně však byla o byty velká nouze. Existovala také řada podniků, které do svých řad lákaly zaměstnance za nabídku bytu – ti se ovšem museli uvázat v zaměstnání smluvně třeba na deset let.
A mít vlastní byt na tehdy moderním, byť urbanisticky odpudivém sídlišti vyrostlém na okraji města bylo stokrát lepší než bydlení s příbuznými v tradičních čtvrtích považovaných dnes za luxusní. Pětapadesátiletý Josef Poklonka vzpomíná, kterak se musel v patře rodinného domku ve zvláštně členěném 2 + 1 tísnit s rodiči, bratrem a babičkou až do svých pětadvaceti. „Topilo se většinou jenom v kuchyni, a tak babička dědovi nosila v zimě do postele nahřátou cihlu. Vedle v dětském pokojíčku, takové úzké nudli, jsme v šedesátých letech s bráchou tajně kouřili marjánu. Což byl risk, vzhledem k tomu, že hned za dveřmi byla kuchyň, kde maminka vařila a otec kutil v přilehlé dílně.“ Ale dalo se – bratři si dokonce dokázali vyjít vstříc, pokud si jeden nebo druhý chtěl do „nudle“ přivést na noc slečnu. Když v bytě později zůstala jen ovdovělá matka, brávala si „na byt“ podnájemnice.
Na začátku 80. let se pan Poklonka oženil a zapsal se s rodinou do pořadníku na přidělení bytu na národním výboru. „Ale to bychom se nedočkali. Dozvěděli jsme se, že je jeden byt v naší čtvrti prázdný, tak jsem se tam naboural. Prostě na drzovku, vypáčil jsem dveře,“ vykládá pyšně o zoufalém pokusu, jak zajistit rodině zázemí.
„Já si na společné soužití s manželovými rodiči nemůžu stěžovat,“ říká Hana Novotná (60), „měli jsme jasně daná pravidla, která se dodržovala, a tak jsme se navzájem neobtěžovali.“ Manželé Novotní se krátce po svatbě v 70. letech přestěhovali k rodičům do dvoupatrového domku v Praze na Proseku. „Tím, že byl domek rozdělený na patra, jsme si nezasahovali do soukromí. Potkávali jsme se jen v koupelně a na toaletě. A také při praní a nedělním obědě, kdy jsme si povídali, co nového,“ vzpomíná paní Novotná.
Naopak obě generace si vypomáhaly. „Potřebovali jsme se ženou například obkladačky, jenže jako všechno v té době to bylo nedostatkové zboží,“ říká Miroslav Novotný (64). „Táta neváhal a šel si kvůli nám stoupnout do fronty už ve čtyři ráno, jen aby nám udělal radost.“
Vybavit domácnost bylo dobrodružství. Kvůli kotli podávali Novotní desítky žádostí, kde vysvětlovali, že uhlí by přece jen rádi vyměnili za plyn, až ho nakonec získali přes protekci od známého. Nejhorší to prý ale bylo s telefonem. „S tím máme asi nejšílenější zážitky. Písemnou prosbu úřady vyslyšely až po šestnácti letech. Kdo holt nedal tisícovku do kapsy toho správného saka, ten si mohl volat leda z okna,“ kroutí hlavou pan Novotný.
Pro ilustraci: podle Českého statistického úřadu byla v roce 1961 nejčastější domácí „vymožeností“ pračka, kterou vlastnilo 58 % domácností. Chladničku mělo tehdy pouze 14,5 % domácostí. Zhruba čtvrtina byla vybavena televizorem a telefon mělo necelých 7 %. Komfort v podobě barevné televize je mnohem pozdějšího data: ještě v roce 1980 vlastnilo barevnou televizi jen 5 % domácností.
Předválečné časy
Devětasedmdesátiletá Julie Náhlovská žila jako malá ve 20. letech na okraji Kralup nad Vltavou v ještě skromnějších poměrech než o tři desetiletí později pan Poklonka. Její rodina – rodiče, prarodiče a šest dětí – žila ve dvou místnostech s chodbou, která vedla na zahradu. „V jedné místnosti byla kuchyň, kde maminka vařila a kde byly dvě postele – na jedné spala s tatínkem, na druhé spala babička. V druhém pokoji se téměř netopilo, chodili jsme tam se sourozenci jen spát. Když jsme šly my, děti, večer do postele, maminka nám každému dala do pusy lžíci medu a do ruky hrnek horkého mléka, abychom se zahřáli,“ vypráví paní Náhlovská. Televize žádná nebyla, rádio rodina dostala od šikovného souseda, který ho sestrojil na koleni až těsně před válkou. „Nám to ale nevadilo, měli jsme černé hodinky, kdy jsme si sedli do kuchyně, povídali jsme a svítila nám jenom kamna.“ „Velké mytí“ probíhalo jenom v sobotu, kdy se ohřála voda natahaná ze studně v putnách. Pak se v neckách, v jedné várce vody, vykoupala celá rodina. Letecký nálet na Kralupy na konci války přečkala celá rodina ve zdraví ve sklípku vykopaném za domem ve skále, který sloužil jako lednička.
Vlasta Kovaříková (54) obdobně vzpomíná na hospodářství svého dědy v Újezdě u Plzně, kde vedle sebe žily tři generace. Grunt vždy získal nejstarší ze synů a odstoupivší hospodář, v té době praděda, odešel se ženou do výměnku – baráčku o dvou místnostech, jenž stál nedaleko hospodářova domu. „Celé příbuzenstvo, děti nevyjímaje, pomáhalo na poli. Každá rodina měla v domě svou ložnici, což byl na vesnické poměry luxus. U sousedů si soukromí dopřávali jen hospodář s hospodyní a zbytek se musel vejít do jediné místnosti – většinou kuchyně s velkou pecí,“ vzpomíná paní Kovaříková. Nebylo se tedy co divit mladým lidem, že utíkali do bytovek stavěných ve městech za lepším bydlením i lehčí prací, než byla dřina na statku. „Ranní mytí u pump rádi vyměnili za koupelnu s teplou vodou, ale na druhou stranu jim zase asi chyběly ty chvíle, kdy se celá rodina sešla v kuchyni u obřího stolu a vyprávěly se příběhy.“
