Zatímco čtenářům od čtyřiceti let výš ten pojem obvykle nic moc neříká, dominantním žánrem dětské literatury je v současnosti fantasy. Indiány z mayovek vystřídali elfové, šílené vynálezce z verneovek mocní čarodějové, čestné hochy z foglarovek dívky, které se připletou k tajemnému artefaktu, třeba Zlatému kompasu, a nakonec musejí zachraňovat celý svět. Fantasy má dlouhou tradici, nikdy ale nebyla u dětských a dospívajících čtenářů tolik v kurzu jako nyní. A protože se těmito knihami v posledních letech tak rád inspiruje Hollywood, dostávají diváci – obvykle před Vánoci – pravidelnou porci velkorozpočtových příběhů ze světů plných kouzel a draků. A ačkoli loni měl nový film oHarrym Potterovi premiéru již v létě, filmoví fanoušci se svého tradičního zimního fantasy velkofilmu dočkali i tuto sezonu. Řadu započatou v roce 2001 Pánem prstenů, již postupně doplňovala jeho pokračování, Harry Potter, Eragon a Letopisy Narnie, naposledy rozšířil ambiciózní Zlatý kompas podle románu Philipa Pullmana.
Éra draků
Ještě v první polovině 90. let bylo žánru vyhrazeno sice spolehlivé, nicméně poněkud nedůstojné místo. Převážně brožovaná vydání (i Tolkienův Pán prstenů se začal masově prodávat, až když vyšel v brožované verzi v USA), křiklavé obálky s akčními výjevy, vitríny stranou od seriózní literatury: fantasy byla sice novým a sofistikovanějším, přesto však stále jen druhem oddechové, pro mnohé pokleslé a kýčovité literatury. V převážné většině oprávněně: syžet komerčně nejúspěšnějšího díla žánru, Tolkienova Pána prstenů, nebyl nijak zvlášť komplikovaný a dal se snadno napodobit, což také mnoho psavců rychle udělalo. Že se přitom ztratilo to podstatné, transpozice severských mýtů do idealizované, ale nesmírně propracované mytologie nové, nevadilo vydavatelům ani čtenářům. Hlavně když to bylo napínavé, zahynulo dost nebezpečných potvor a dobře to dopadlo.
David Pringle v Encyklopedii fantastických světů uvádí, že přelomovým pro fantasy byl rok 1977, kdy vedle napjatě vyhlíženého posmrtného vydání Tolkienova Silmarillionu vyšly také romány dvou tehdy neznámých autorů Terryho Brookse (Shannarův meč) a Stephena R. Donaldsona (Kronika Thomase Covenanta). Shannarův meč kritika obvinila z plagiátorství Pána prstenů (Brooks to později přiznal s tím, že byl knihou tak nadšen, že chtěl prostě napsat podobnou), mnoho společných prvků měl i Donaldsonův příběh. Přesto – či právě proto – se z nich nečekaně staly bestsellery a odstartovaly zájem nakladatelů o tento druh literatury. Začátek osmdesátých let byl ve znamení velkého množství nových románů i autorů, jejichž knihy se prodávaly v do té doby neslýchaně velkých nákladech. S větším úspěchem než kdy dřív byla znovu vydávána i díla starší: Howardovy povídky o Barbaru Conanovi či Lewisovy Letopisy Narnie. Oblibu žánru v roce 1981 ještě přiživila úspěšná filmová adaptace Conanových dobrodružství s Arnoldem Schwarzeneggerem v hlavní roli – naplno využila tehdejších trikových možností i hercovy muskulatury. A zahájila krátkou vlnu výpravných šermovaček Pán šelem (1982), Ničitel Conan (1984), Rudá Sonja (1985), Jestřábí žena (1985) či Highlander (1986).
Jenže příběhy z fantaskních magických světů si vyžadují věrohodné triky a výpravu, a jsou tudíž velmi nákladné – a v případě neúspěchu silně prodělečné. Po několika takových nezdarech se filmová fantasy přesunula do kategorie B, případně na televizní obrazovku. A pak také na obrazovku počítačového monitoru: světy, kde se stateční hrdinové sami či v čele armád vydávali porazit kostlivce, skřety a draky, se již v sedmdesátých letech staly oblíbenými u tvůrců strategických deskových her či her na hrdiny (role playing games), a následně jejich elektronické podoby na monitoru stále výkonnějších počítačů. Těžko soudit, jak velký vliv na současnou expanzi fantasy fakticky měly, je však jisté, že bez podhoubí stále početnějších a populárnějších počítačových fantasy her by možná nebylo úspěchu Harryho Pottera a nevznikla by Jacksonova adaptace Pána prstenů: dva fenomény, které fantasy vystřelily na vrchol zájmu čtenářů, nakladatelů i hollywoodských producentů. Literatura pro děti a mládež tak do 21. století vstoupila s žánrem, jenž své fiktivní světy zjednodušil na mávání mečem nebo kouzelným proutkem. Zároveň se zvýšením zájmu (fantasy už není doménou specializovaných nakladatelství a knihkupectví, je součástí edičních plánů všech knižních domů) se dosud dosti jednotvárný žánr začíná zpestřovat – a také zlepšovat.
Tolkien měl navzdory svému klíčovému vlivu kritiky již dříve. Mezi ty nejhlasitější patří Brit Michael Moorcock, jeden z prvních autorů (a také teoretiků), který začal dosud pohádkově jednoduché hrdiny problematizovat, zpochybňovat jejich obětavost a celkově relativizovat tradiční zápletky fantasy příběhů. Tolkiena vždy kritizoval hlavně za to, jak idylicky vylíčil Hobitín, který idealizuje anglický venkov „v duchu medvídka Pú“. Jestliže Moorcock ve svých románech tradici spíše ironizuje, jeho krajan Terry Pratchett jízlivě paroduje a nešetří žádné klišé žánru, s nímž je nadmíru dobře obeznámen. A čtenářům se to líbí: jeho romány ze světa Zeměplochy patří dlouhodobě k nejprodávanějším, a to i u nás; každá novinka rychle obsadí přední místa českého žebříčku bestsellerů. Příliš nadšený z Tolkienových románů není ani hvězda letošního roku (přinejmenším díky velkolepé hollywoodské adaptaci) Philip Pullman: „Pán prstenů je psychologicky jalový a Tolkiena obecně zajímá víc jazyk než jeho postavy,“ řekl v rozhovoru pro Pátek a Týden.
Jisté je, že v průběhu devadesátých let vyrostla nová generace autorů, tolkienovským světem již ne tolik zatížená jako jejich předchůdci. Zmíněný Philip Pullman se do světa magie vydal v roce 1995, o rok dříve, než se zjevil Harry Potter: předtím se inspiroval viktoriánskými dobrodružnými příběhy, městskými pověstmi i Andersenovými pohádkami, které ovšem trochu přiostřil. Teprve fantasy trilogie nazvaná trochu pateticky (ale patos k fantasy odjakživa patřil) Jeho temné esence mu však zaručila mimořádný úspěch u čtenářů i u kritiky – závěrečný díl Jantarové kukátko dokonce získal britskou Whitbreadovu cenu za nejlepší knihu roku 2001, a „porazil“ tak i knihy pro dospělé. Dost možná proto, že se obejde bez obvyklých rekvizit žánru. Vychází spíše ze skandinávských lidových pověstí, které kombinuje s motivy z klasických dobrodružných knih éry průmyslové revoluce s jejich důrazem na mechanické zázraky (od Vernea po Haggarda). Na rozdíl od Tolkiena a jeho odvozenin nekonstruuje žádný fiktivní svět, ať již kdesi na jiné planetě nebo kdysi v prehistorických dobách lidstva. Po vzoru sci-fivytváří paralelní světy, podobné tomu, v němž žijeme, i zcela i odlišné. Pullmanova hlavní hrdinka Lyra tedy žije v Londýně, ale nezná elektřinu ani letadla, zato jiné zvláštní zdroje energie a vzducholodě. Lyra je první zvláštností: nebývá časté, aby si autoři (i autorky) za hlavní postavu zvolili dívku (Pullman: „Mám díky tomu větší odstup.“) Za druhé Pullman poměrně otevřeně napadá křesťanskou církev: Lyřin svět ovládá a dusí organizace s totalitními sklony, jejíž struktura je té církevní velmi podobná. A nakonec místo draků tu máme inteligentního ledního medvěda, přesněji „medvědího kyrysníka“ Iorka Byrnisona.
Trockista z Bas-lagu
Podobně k tématu přistupuje Susanna Clarkeová, jejíž rozsáhlý román Jonathan Strange a pan Norrell se odehrává v Anglii během napoleonských válek – jeden z hlavních hrdinů, čaroděj Strange, dokonce do konfliktu na straně Británie i zasáhne. Jinak se ale děj pozvolna plynoucího, a přitom neobyčejně čtivého a dramatického příběhu odehrává v londýnských palácích i venkovských sídlech, kde se dva mágové snaží vzkřísit dávno zapomenuté „řemeslo“ praktické magie. Ani Clarkeová se nevyhne tajemnému zásvětí, používá je však nanejvýš střídmě, a navzdory rozsahu knihy příběh udržuje v sympaticky komorní rovině: žádné střety o osud světa, jde tu „jen“ o tři lidské životy.
Clarkeová na rozdíl od většiny ostatních napsala zatím jen tuto jedinou knihu, přesto v současnosti patří k nejobdivovanějším autorkám žánru. Podobnou pozici má již delší dobu Neil Gaiman, jakkoliv ji letos oslabily komerční neúspěch filmové verze jeho nejpřístupnější knihy Hvězdný prach (film příliš připomíná konvenční pohádku) a scenáristická spolupráce na chabém pokusu zfilmovat anglický epos Beowulf. Ani Gaiman nevytváří žádné pseudostředověké civilizace, jeho hrdinové se obvykle nacházejí na pomezí světa reálného a snového či nějak jinak nadpřirozeného. Gaiman je rozprostřen do mnoha žánrů, nejpopulárnější je jakožto tvůrce komiksové série Sandman (i ta má fantasy prvky, zvlášť její první díly). Jeho Nikdykde (1996) bývá zase označováno za „městskou fantasy“. Největší úspěchy ale sklidil s románem Američtí bohové (2001), v němž do současné Ameriky přenáší inkarnace bohů ze starých národních mytologií.
„Městskou fantasy“ píše i China Miéville, autor s francouzským jménem a britským občanstvím. Své romány Nádraží Perdido (2000), Jizva (2002) a Železná rada (2004) usadil na planetu Bas-lag, již obývají bytosti s těly složenými z prvků lidských i ze zvířecí, či dokonce hmyzí říše. Některé z nich ovládají magii, jiné unikátní technologie. Dějově mají Miévillovy knihy nejblíže k thrilleru, postavám jde hlavně o to, aby přežily rozpoutaný konflikt mezi válčícími skupinami. I pětatřicátník Miéville se snaží odpoutat fantasy z vlivu dle něj „reakcionářského“ Tolkiena; sám je členem trockistické socialistické strany.
Nakonec jedna výjimka. Zatímco většina nováčků se vůči tolkienovské tradici snaží nějak vymezit, Američan Christopher Paolini si v románech Eragon (2002) a Eldest (2005) bezelstně okatě půjčuje motivy jak z Tolkiena, tak z další fantasy klasiky: svět ovládaný zlým panovníkem, nevinný hrdina, který na sebe bere úkol porazit ho, k tomu draci, elfové a trpaslíci, vše zoufale neoriginální. A opět jde o celosvětový bestseller, přiživený legendou o tom, že Paolini jej začal psát jako patnáctiletý; kniha oficiálně vyšla, když mu bylo pouhých devatenáct. Ač její úroveň není nijak valná, za solidní a čtivé zvládnutí tak rozsáhlé plochy mladík zaslouží minimálně jistou úctu.
Na východ od fantasy ráje
Pozornější čtenáře možná napadlo, že dosud padala jména výhradně anglosaská. Vskutku, fantasy žánr je doménou anglických a amerických autorů. Scéna je to zároveň značně sebestředná a příliš ji nezajímá, co se děje jinde. Když už zavadí o někoho zvenčí, obvykle skončí u Němce Michaela Endeho a jeho pohádky Nekonečný příběh (1979); i kvůli podařené filmové adaptaci.
Další autoři se málokdy dostanou přes hranice svých zemí. U nás a v dalších slovanských zemích si značnou oblibu vydobyl Polák Andrzej Sapkowski s příběhy Zaklínače, mága i šermíře v jedné osobě. Z Francie k nám přišlo několik pokračování cyklu Tajemství ostrova Ji (první díl vyšel 1997) od Pierra Grimberta – ovšem neslavně skončila ve zlevněných knihách. Zajímavější jsou příběhy jeho krajana Henriho Loevenbrucka, usazené do raně středověké Francie, kdy ještě na mnoha místech přežívaly pohanské víry; vycházejí v Albatrosu. Zavedené nakladatelství Argo tu zkouší vydávat sérii od Němce Hanse Bemmanna Kámen a flétna i „upírskou“ fantasy Rusa Sergeje Lukjaněnka o nočních, denních, šedých a dalších hlídkách.
Ani česká stopa není příliš hluboká: mnozí domácí autoři raději pod anglicky znějícími pseudonymy psávali nová dobrodružství populárních zahraničních hrdinů v čele s Barbarem Conanem. Ambicióznějším pokusem z poslední doby je letošní román Maronna od Vladimíra Medka: i ten ovšem zůstává u prověřeného schématu boje dobra proti zlu s kouzelnými předměty a finální bitvou s meči a luky. Je tu samozřejmě hodně povídek různých autorů (většinou je píší ve svém volném čase) ve specializovaných časopisech, ale na zájem ze zahraničí nebo neřkuli filmové zpracování to zatím nevypadá. PAVEL MANDYS
O autorovi| redaktor časopisu Týden mandys@tyden.cz
