V sobotu jsem trávil večer v pokoji, kde se televize nevypíná, ale jen přepíná. Díky tomu jsem viděl asi sedmkrát, jak se jeden muž řítí ledovým korytem, v zatáčce pak vyletí z těch samohonek, chvíli se mlátí vzduchem a pak jeho tělo naráží na pylony, které tam stály jakoby právě proto, aby se o ně někdo roztříštil. Jeden náraz byl obzvláště působivý: muž narazil na konstrukci snad krkem; hned poté už musel být mrtvý, chvíli ale ještě letěl.
Už jsem to znal za ten večer nazpaměť, vychutnávali si to na všech přepínaných kanálech, já tedy s nimi. V jednom případě byl onen finální moment rozostřen, ale deset minut předtím běžel naostro. To musela být šlupka, div, že mu neuletěla hlava, řekl po několikáté osmdesátiletý muž mojí mámy. Ta kroutila hlavou, že nechápe, proč to pořád opakují, vždyť už to všichni viděli, a vůbec, to by se přece nemělo, záběry z bouraček taky nedávají. Já řekl, že jednou se budou vysílat i ty - že všude budou kamery, které budou napojeny na kanál Crash, kde poběží jen toto, bůhví, jestli už něco takového není. A že divné není, že to pouští, ale že to pouští tak málo. Ale ještě víc je divné, že jsou z toho všichni tak jakoby překvapení, vždyť zvláštní spíš je, že se to neděje mnohem častěji, vždyť skutečnost, že se někdo řítí na čemsi těžko ovladatelném, co rozhodně nepřipomíná staré dobré saně, ale spíš soupravu na porcování masa velryb, navíc oděn jen v jakousi žabí kombinézu, zkrátka že se takový dobrodruh řítí stošedesátikilometrovou rychlostí ledovým korytem - a zabije se přitom někdo jen občas, je sama o sobě výstřední. Navíc jsem někde četl, že kvůli přetížení ztrácejí vědomí, krvácí z uší a nosu, přicházejí o miliony mozkových buněk, po dojetí je jim tak špatně, zvrací a nevědí, jak se jmenují.
Já, pokračoval jsem, si vzpomínám, jak jsem měl úraz na svých sáňkách, ovšem to bylo tak, že jsem se vsoukal vespod, mezi dvě sanice, měl jsem před nosem železnou ojnici a spustil jsem se ze svahu dolů. Za chvíli jsem vrazil do stromu a pak si nic nepamatuju. Měl jsem rozraženou nosní přepážku, ještě teď mám pocit, že si to nahmátnu u kořene nosu. Čtvrt roku jsem chodil s napuchlým nosem, hlavu jako tykev. Dělal jsem to kvůli jedné spolužačce. Stejně si toho ani nevšimla.
Tys byl vždycky na hlavu, řekla moje máma.
V televizi se poosmé zabíjel na olympiádě jeden muž.
O autorovi| Jiří Peňás, redaktor LN
