Česká televize uvádí od včerejška dokumentární sérii Proces H o soudu s takzvaným vedením záškodnického spiknutí proti republice v čele s JUDr. Miladou Horákovou. Proces začal na den přesně před 59 lety, tedy 31. května 1950, a trval do 8. června téhož roku, v době vyostřeného mezinárodněpolitického napětí, kdy se sovětský mocenský blok připravoval k vojenskému tažení proti západní Evropě. Plánované vojenské operace však vyžadovaly klid v zázemí a likvidaci domácích nepřátel. Některé bylo třeba zničit, jiné alespoň zastrašit.
Prostředkem k dosažení tohoto cíle v Československu se měl stát politický proces s představiteli demokratických politických stran poražených v únoru 1948. Komunistická policie využila skutečnosti, že v září 1948 se na faře ve Vinoři u Prahy sešli zástupci bývalé národněsocialistické, lidové a sociálnědemokratické strany, aby se poradili o možnostech odporu proti utlačovatelskému režimu. Jednání však skončilo neúspěchem. Názory přítomných se lišily do té míry, že za úspěch považovali alespoň závěr přijatý z podnětu přítomné Horákové: budeme si vyměňovat informace o událostech v zahraničí a doma. Komunistická policie se o tomto přísně utajovaném setkání dozvěděla, také však díky svým agentům měla přesné informace, že jednání nevedlo k cíli a že se zde žádné protistátní plány nesnovaly. Přesto schůzku využila jako záminku k pozatýkání účastníků. Skončili před soudem a za hlavu těchto „spiklenců“ StB určila Miladu Horákovou.
Horáková byla významnou osobností jak demokratického tábora, tak i ženského hnutí. V roce 1929 vstoupila k národním socialistům, po německé okupaci se zapojila do odboje. Druhého srpna 1940 ji zatklo gestapo a až do roku 1945 ji drželo ve vězení. Po osvobození se stala členkou nejvyššího vedení národněsocialistické strany, byla za ni zvolena poslankyní Národního shromáždění, pracovala i jako místopředsedkyně Svazu osvobozených politických vězňů. V únoru 1948 velmi energicky vystupovala proti komunistickým agentům ve vedení své strany a prosadila jejich vyloučení, ale nebylo to nic platné. Gottwald tyto lidi – Emanuela Šlechtu, Aloise Neumanna a další – učinil členy své vlády „obrozené Národní fronty“ a poslanci. Ani oni, ani komunisté Horákové její zásadový postup neodpustili, ani když se stáhla z veřejného života a pracovala jako sociální referentka národního výboru v Praze. Tajná policie ji zatkla 27. září 1949. Společně s ní stanulo před soudem dalších 12 osob. Byla to společnost velmi nesourodá: Milada Horáková, Antonie Kleinerová, Františka Zemínová a Oldřich Pecl byli poslanci za národněsocialistickou stranu, významné místo v ní zaujímali i další obžalovaní: Jiří Hejda, Josef Nestával a František Přeučil. Obžalovaní Bedřich Hostička a Jiří Křížek se hlásili ke křesťanskosociálnímu programu, Zdeněk Peška byl poslancem Národního shromáždění za sociální demokracii a Vojtěch Dundr byl za první republiky generálním tajemníkem této strany. Zcela zvláštním případem byl Záviš Kalandra, vzdělaný intelektuál, bývalý komunista a redaktor Rudého práva, který na protest proti moskevským procesům ze strany vystoupil. KSČ mu to nikdy neodpustila a čekala na příležitost, aby se mu pomstila. Nyní ji měla – Kalandra byl obviněn z trockismu a bylo zřejmé, že dostane jeden z nejtvrdších trestů. Poslední z obžalovaných Jan Buchal údajně řídil protikomunistickou odbojovou organizaci v Beskydech.
Vyšetřovatelé udělali z obžalovaných „protistátní spiklenecké centrum“ a vůbec jim nevadilo, že někteří z nich se poprvé v životě viděli až u soudu. Násilím se z nich snažili dostat přiznání k nejhorším zločinům. Režimní propaganda rozpoutala nenávistnou kampaň. Na závodech, ve školách i úřadech se konala veřejná shromáždění, jejichž účastníci žádali pro obžalované smrt. Volání po krvi soud vyhověl, i když jeho původní záměr donutit obžalované k naprostému sebeponížení se nezdařil. Horáková celou řadu obvinění odmítla a bránila se velmi statečně. Přesto byla odsouzena k trestu smrti a spolu s ní také Kalandra, Buchal a Pecl. Ostatní dostali doživotí nebo dlouhá léta vězení. Rozsudek šokoval svou tvrdostí, zejména trest smrti pro ženu byl něčím neslýchaným. Po celém světě se zvedla vlna solidarity, milost žádali po prezidentu Gottwaldovi významní představitelé světové vědy a kultury, mezi nimi také Albert Einstein. Gottwald nevyhověl a všichni odsouzení k smrti byli 27. června 1950 popraveni. Ostatní byli vězněni až do prezidentské amnestie v roce 1960.
V průběhu procesu byl natáčen dokumentární film, který měl být promítán veřejnosti, také aby zastrašil všechny kritiky totalitního režimu. Z jakéhosi dosud neznámého důvodu jej však sami komunisté uložili do trezoru. Historikové film po letech objevili v archivu a díky režisérovi Martinu Vadasovi se z něj podařilo sestříhat dokument, který je varováním před komunismem v každé podobě – ať již v té, v jaké se projevoval před listopadem 1989, nebo v té, jakou na sebe bere dnes.
***
Komunisté ani někteří spolustraníci Horákové její zásadové postupy neodpustili
O autorovi| Jiří Pernes, historik
