Navzdory půlstoletí trvání nehodlá žít Spirituál kvintet z minulosti – a důkazem je nejen nové album. O něm i o minulosti se rozpovídal především kapelník a zakladatel Jiří Tichota, přizvukovali Jiří Cerha a služebně nejmladší člen skupiny Jiří Holoubek.
* LN Říká se, že jste nejstarší česká folková kapela. Nejste náhodou nejstarší tuzemská skupina vůbec? Když pominu Vlacha a Hybše, třeba Olympic je o tři roky mladší.
Jiří Holoubek: Ono jde i o přítomnost minimálně jednoho zakládajícího člena. Osmdesátka Kučerovců, to je něco jiného… Jiří Tichota: Taky lze navazovat po dvacetileté pauze, když jsme u těch Kučerovců. To počítání je ovšem jen takový druh zábavy, symbolika. Důležité je, jestli kapela má smysl. Podstatnější je, že Spirituál kvintet hraje obden a živí sedm rodin. Pochopitelně je příjemné vědět, že tady nějaká tradice je. A za těch padesát let se toho odehrálo skutečně hodně.
* LN Počítal jsem správně, když mi vychází nová deska celkem jako třiadvacátá?
JT: Tak nějak, přes dvacet určitě. Je to ale jen číslo. Nejhorší vidina je, že by člověk nevěděl, jestli je to třicátá nebo třicátá sedmá, protože jsou stejné. Doufám, že se moc neopakujeme. Občas si něco ze starých desek rád poslechnu. Jiří Cerha: Ta mnohost stylů nás i živí, protože kdybychom dělali jenom spirituály, bylo by to celé příliš jednostrunné. Já jsem za tu pestrost žánrů velmi rád.
* LN Pestrost je vlastní i novince Zatím dobrý. Skoro ke každé písničce tam lze ale najít starší sestřičku. Jako by deska, i když je nová, rekapitulovala oněch padesát let.
JT: To je samozřejmě záměr, ale ne nějak propagovaný. V úvodním slově píšu, že v době výročí utíkáme ke starým láskám. Což ale neznamená, že bychom odbočovali z cesty. Celý život se snažíme jít dopředu. Aktuální deska je sice propojená s tím, co jsme dělali v minulosti, ale zároveň je jiná. Vždycky když přijde nová sestava, objevujeme nějakou dobu její možnosti.
* LN Jaké jsou ambice Spirituál kvintetu do další padesátky?
JT: Ještě chvilku vydržet. Ovšem určitě ne za každou cenu, v tomhle jsme zajedno. Ve chvíli, kdy bychom měli pocit, že už se to přejídá, že už to děláme jenom pro sebe, s klidem to zabalíme.
* LN Co jako člověk, který se takovou dobu pohybuje na tuzemském hudebním písku, říkáte na současný vývoj hudebního průmyslu? Je to slepá ulička, důsledek chyb nebo přirozený vývoj?
JT: Netroufnu si posuzovat, jak a čím to vzniklo, ale je to určitě přirozený vývoj, který se řídí přirozeným během. Asi je to důsledek toho, že je lidstvo v situaci, kdy na tyhle věci už tolik nedbá. Dřív byly životy obecně intimnější, hudba hrála zásadní roli, když se posunu ještě víc do minulosti, tak byla něčím, co si lidé museli buď sami zahrát, nebo si to museli jít někam poslechnout – to znamená, že museli být aktivní. A na hudbě to bylo znát. To se změnilo a dnes je muzika záležitostí okrajovou a taky záležitostí byznysu. Což ale není nic, co by mohlo ovlivnit můj osobní, vnitřní vztah k ní. Hudba pro nás pořád může být potěšením, které si sami najdeme, pokud nespoléháme na to, že nám ji předestřou v rádiu v podobě stovky největších hitů. Pořád jsou lidi, kteří si umí vybrat a dovedou ocenit drobnosti. Takže já nemám strach. Hudební průmysl může ztroskotat, ale hudba ne. Já si tím hlavu nelámu, není to můj problém, hudební byznys nepěstuji.
lidovky.cz Nezkrácený rozhovor najdete na www.lidovky.cz/kultura
