Setkání s houslistkou, která se proslavila pod svým příjmením Midori, musí posluchače zvyklého na řekněme středoevropský styl interpretace překvapit.
V kantilénách, kde každý obvykle využije bohatého vibrata a maximálního rozeznění, Midori hovoří jakoby polohlasem. Zarazit to mohlo při úvodních Dvořákových Romantických kusech. Přitom je na této subtilní interpretce zjevné absolutní ponoření do hudby, snaha o proniknutí do hloubky, jemuž ráda obětuje vnější efekt. Energie a výdrž jí nechybí - to dala znát v náročné Pendereckého Druhé houslové sonátě stejně jako v Kreutzerově či v Šostakovičových preludiích. Její technika je svrchovaná, intonace nelidsky čistá.
Vyplatí se dát si tu práci a ponořit se spolu s houslistkou do jejího světa - jakkoli to Midori posluchači příliš neusnadňuje. Povrchnímu pozorovateli může totiž její chladná dokonalost připadat nudná.
