Letadlo se blíží k íránské metropoli a v kabině začíná módní přehlídka. Mé spolucestující se oblékají do kabátkových černých rób a vlasy ukrývají pod šátky. Ty mladší volí veselejší barvy a dovolí si i průhledné pokrývky. Čím je dáma pobožnější, tím tmavší je její zakuklení, některé si nasazují i rukavice. Tvář ale na rozdíl od jiných arabských zemí zůstává odhalená, i make-up je povolen. „Perla v mušli“, tak velebí ženskou krásu nápisy v íránských mešitách.
Íránskými perlami jsou ale spíš samy mešity nežli ženy, jež nesmějí podat ruku mužům a na veřejnosti učinit ani krok bez šátku (cizinky nevyjímaje), jinak by je okamžitě odvedla policie.
Mešity zpravidla tvoří dóm nad hlavním vchodem, který vede na prostorné nádvoří s bazénkem obklopeným obloukovitými arkádami a vydlážděným keramickými dlaždicemi s geometrickými obrazci, květinami a zvířaty, ale nikdy ne s lidmi, jejich obrazy víra zakazuje.
Historické postavy zahlédneme ale na freskách královského paláce, kdysi se zde procházeli šlechtici v honosných úborech se smyslem pro vkus a umění. Skvostem paláce je hudební pokoj se sádrovými výklenky krápníkového tvaru pro lepší akustiku, v nichž byly uloženy hudební nástroje a vázičky. Jaký rozdíl oproti současnosti, kdy je hudba v zemi téměř zakázána. Mládež má v oblibě popového idola Benjamina, tančit na jeho písně ale může pouze doma mezi přáteli. Diskotéky neexistují a zpěváci, kteří žijí v zahraničí, patří na černou listinu. Ze svateb se pořizují záznamy na CD, která tajně kolují po zemi. Muži se scházejí v zapadlých vesnicích u televize a jejich oči dychtivě pozorují ženy v džínách, bez šátků, ladně kroužící zápěstím. Ovšem i v soukromí tančí muži a ženy odděleně. Írán má sice republiku a demokratické volby, ale rodinný a soukromý život se více řídí náboženskými zásadami – hlavní autoritou je tedy ajatolláh spíš než prezident.
Prastaré město Isfahán proslulo svými mosty přes řeku Zajandeh. Čajovna pod 298 metrů dlouhým mostem Si-o-seh vybízí k ochutnání šáje. Čaj je servírován s velkými kostkami cukru. Ty si Íránci vkládají mezi zuby a poté srkají nápoj skrze ně. Předtím je ještě smočí v pohárku pro „očištění“. Cizinci mají kostku za chvíli pryč, ale Peršanům vydrží na celý šálek. Káva se pije méně, a když už, tak silná, černá. Ochutnáme ji v tradiční restauraci Bastani v centru, která přehlíží celé náměstí Imam skrze vykládaná barevná skla. Hosté napůl sedí, napůl leží na divanech a pochutnávají si na kebabu s jogurtem, zeleninových polévkách či delikátním fesendžumu, grilovaném kuřeti s rýží polévanou pomerančovou šťávou s kardamomem, lilkem a ořechy.
Zajímavostí Isfahánu je Manar Jomban, hrobka derviše Abu Abdollaha ze 14. století s třesoucími se minarety. Každou celou hodinu vyšplhá do jednoho z nich tělnatý hlídač a mocnými pažemi jej rozhoupe. Takto se rozkývá celá stavba postavená z pískovce, jenž se časem uvolňuje a díky němu je budova pružná. Z Manaru je to již kousek k chrámu ohně Ateškadeh-je, připomínce původního perského zoroastriánství, náboženství vyznávajícího sílu ohně.
V sedmdesátimilionovém Íránu žije jen asi 80 tisíc zoroastrů. Teoreticky jim ústava zajišťuje svobodu víry, realita je však jiná. Obdobně jako křesťané zažívají různé ústrky a dospělému muslimovi, který by chtěl přejít od islámu k ohnivému náboženství, hrozí podle šaríe, tradičního náboženského práva, trest smrti. Šaría se vůbec dost míchá s civilním zákoníkem a právníci nemají jednoduchý život. Po islámské revoluci v roce 1979 byla mnohým zabrána půda a majetek, možné restituce projednává tzv. revoluční soud se soudci z řad islámských duchovních v turbanech a dlouhých bradkách. Ty je pro případný úspěch třeba dobře znát a uplatit. Advokát, který v tom umí chodit, si pak žije nad poměry – vlastní jinak zakázaný satelit, dívá se na zakázané filmy, jako je americký epos 300, v němž Sparťané slavně bojovali s perskou přesilou, a poslouchá zpěváky, kteří by jiného přivedli do vězení. O prázdninách vyjíždí do zahraničí a užívá si s cizinkami to, co doma není myslitelné. A ti chudí? Mladí muži, kterým rodiče nedovolí vzít si jejich milou, často volí homosexuální vztah; i ten je ale samozřejmě zakázaný, papírově dokonce pod trestem smrti.
Největší zoroastriánský chrám se nachází v Jazdu východně od Isfahánu. „Věčný oheň“ v jeho zdech prý plápolá už déle než 4000 let a na předměstí lze ještě najít zbytky pohřebiště zvaného Věže ticha, které se využívalo ještě v 60. letech. Mrtvoly se zde nechávaly vsedě na kamenech supům. Kněz sledoval, které oko ptáci vydloubli jako první. Pokud pravé, ducha zemřelého čekala dobrá budoucnost. Jazd se proslavil i větrnými věžemi badgiry. Díky tomu, že svádí vítr dovnitř domů, je v nich příjemně i bez klimatizace.
Staří Peršané byli vskutku vynalézaví. Před dvěma tisíci lety vybudovali až ve stometrových hloubkách systém 50 tisíc kanálů, janatů, které sváděly vodu z hor do měst i do pouště pro karavany. Používají se a v pouštní zemi dobře fungují dodnes. Počet janatů, které patřily rodině, byl vždy uveden i ve svatební smlouvě novomanželů.
Na trh v Jazdu míříme přes Kermanskou poušť plnou písečných „hradů“, kalutů. Déšť a vítr zformovaly horninu v okruhu 145 km do tvaru pevností, věží či hlavy Nefertiti. Stačí popustit uzdu fantazii. Poušť je úchvatná, ale není radno se zde zdržovat v noci. Křižují tu drogové mafie na hranici s Pákistánem a Afghánistánem, které vozívají heroin na polodivokých velbloudech potulujících se osamoceně pouští.
K památkám UNESCO v Íránu patří zigurat Čokzanbil, čtvercová pyramida zasvěcená bohovi Inšušinakovi z červených cihel, na kterých lze rozpoznat klínové písmo, první abecedu světové historie, jež připomíná rozsypané připínáčky. Do nedaleké Susy směřují davy isreportáž lámských poutníků k hrobce Daniela, polomytologického Žida, jenž byl věrným rádcem perského vládce Dária (522–486 př. n. l.). Daniel je známý z příběhu o něžné lásce k princi Eunuchů a těžké zkoušce ve lví skrýši. To, že se klaní Židovi, svému „nepříteli“, ví zřejmě málo příchozích. Jako v každé svaté hrobce i zde mají ženy a muži zvláštní vchod. Interiér mauzolea pokrývá spousta sklíček nalepených na zdech a stropě, z něhož visí i české křišťálové lustry – v íránských mauzoleích, jakož i v domácnostech místních boháčů velmi populární.
Ráj na Elbrusu
V poslední době se mravy trošku uvolnily a na ulici lze spatřit mladé dívky, jimž vykukuje zpod šátku pramínek vlasů. Jejich make-up je trochu přeplácaný, zřejmě kompenzuje všechny ty zákazy. Byť je těchto omezení požehnaně, Íránci se dívají skrze prsty na Iráčany a další arabské muslimy. Usmívají se nad zcela zahalenými tvářemi tamních žen a s úšklebkem je nazývají „Tálibankami“. Název své země odvozují Íránci od slova árijec, jsou totiž indoárijského původu. V roce 1935 tehdejší šáh příkázal, aby Írán nahradil starý název Persie. Někteří tvrdí, že tak zdůraznil příbuznost k hitlerovskému Německu, jež obdidoval, jiní si myslí, že tím chtěl zdůraznit vlastenectví a konec vlivu koloniálních velmocí.
Země je opravdu v mnoha ohledech liberálnější – a také čistší – než arabské země. Především v hlavním městě Teheránu se hodně nosí džíny s kabátky pod kolena a šátky barevné a různě zdobené. Ženy zde mohou studovat na univerzitách, podnikat i – na rozdíl od Saúdské Arábie – řídit auto. Lidé jsou tu přátelští, zvídaví a není z nich cítit zášť vůči Západu, přestože i oni vědí, že světový tisk často spekuluje, zda USA nenapadnou Írán kvůli vývoji atomových zbraní a podpoře terorismu stejně jako Irák.
Nedaleko Teheránu se nachází hrad Alamit, literaturou proslavený jako první tréninkový tábor teroristů. V 11. století zde Hasisijúni (z toho anglické slovo assassin, vrah) věřili, že zabitím nepohodlných náboženských vůdců přijdou do ráje, kde na ně budou čekat krásné panny. Z hradu zbyly jen ruiny, ale nabízejí výhled na zasněžený Elbrus. Tam mají bohatí Teheránci své vilky s ovocnými sady a bazény, do nichž proudí horský pramen. Tam se schovávají před všeobecnou přetvářkou. Pro jedny platí tvrdé příkazy, druzí je v klidu obcházejí. Důležité jsou peníze a postavení. Trochu to připomíná reálný socialismus u nás. Ale ani ve vilkách vyvolených není vše volné. Mladé dívky se koupají v domácím bazénu v šortkách a tričku. Prodavači plavek by se v Íránu rozhodně neuživili.
Jako romantická tečka za výletem po Persii poslouží chrám Takht-e-Soleiman. Ve 3. st. př. n. l. to bylo spirituální zoro-centrum se svatyní ohně a vody a kráterovým jezerem, neboť Takht býval sopkou. Oheň se získával díky vulkanickému plynu, jenž proudil keramickými trubkami do chrámu ohně. Mysteriózní místo se nachází v oblasti, kde nejsou žádné hotely. Domorodci ve vesnicích jsou sice vůči cizincům opatrní, ale nocleh se dá domluvit. Spí se na zemi na ručně tkaných kobercích prolezlých hmyzem. Chléb, vejce, sýr a jogurt se jí v tureckém sedu na zemi rukou a největší zábavou jsou DVD s tajně natočenými domácími tanci. Když jsem si pro pohodlí sundala šátek, můj hostitel v šoku zkameněl. Jedinou ženu, kterou kdy viděl bez pokrývky, byla jeho manželka. Takže nechávám na hlavě… až do kabiny zpátečního letadla.
O autorovi| JANA CHALOUPKOVÁ, spolupracovnice Pátku kruntep2001@yahoo.com
