Dnes o městě s nízkými domy,
kde je pořád vidět na obzor Na Islandu spousta lidí Björk nesnáší,“ řekl mi soused z dvoupatrového činžáku, který jsem teď chvíli obýval. „Nesnáší?“ snažím se dovtípit. „Kvůli ochraně divoké přírody, o kterou se tu zasazuje?“ Soused zavrtí hlavou: „Ne. Kvůli tomu strašnýmu hlasu.“ Moje islandské rozhovory s lidmi kolem hudby byly nevypočitatelné, tak jako je zvláštní celá ostrovní scéna – malá, přátelská, pospojovaná, civilní. Mezi koncerty na festivalu Airwaves jsem zašel vyřídit pozdravy od české kapely Dva skupině FM Belfast: u nás hráli společně pro pár desítek lidí, ale na Islandu jsou teď elektrosrandisti FM Belfast bomba. V galerii, kde zpěvačka Lóa pracuje, jsem zastihl jinou ženu. Tedy – interview číslo jedna. „Dobrý den, je tu Lóa?“ „Normálně pořád, ale teď má koncert s kapelou.“ „Aha, s FM Belfast!“ „Ne, ona hraje i v kapele Prinspólo.“ Chytám se. „Tak to je ona? Včera jsem je viděl, docela dobří!“ „To jsem ráda, frontman je můj manžel.“ „Skutečně? Tady má snad každý kapelu.“ „No, to zas ne.“ „Třeba vy?“ Galeristka mě omluvně usměrňuje: „Já kapelu mám, společně s manželem.“ „Prinspólo?“ „Ne, samostatný projekt.“ Resumé: na Islandu nejen že má každý kapelu, ale ještě hraje v několika skupinách najednou!
Interview číslo dvě. Už jste někdy slyšeli o desce, kterou natočily patnáctileté holky a o kterou si obratem řekl mezinárodní vydavatel (tady konkrétně berlínští Morr Music)? S obrýlenými dvojčaty z kapely Pascal Pinon to byla kavárenská řeč k pohledání. „Gratuluju vám ke smlouvě!“ „Děkujeme. Je to fajn, mít zkušenost s větším labelem takhle brzy.“ „Album jste natočily ve čtrnácti, že?“ „Blbost,“ odmítá autorka písní Jófridur, „nejsme zas tak mladé. V patnácti.“ „Kde jste ho nahrály?“ ptám se. „V jednom menším městě tady na Islandu.“ „Tam mají dobré profi studio?“ „Ne, tam máme tety. Točily jsme v obýváku. Jeden mikrofon na zpěv. Všechno samy.“ Uff. „Poslyšte, vy nic nepijete. Co si dáte, čaj, nebo kávu?“ „Nic, my musíme být za chvíli doma na večeři.“ Ani to, že po show si baskytaristku odvedla maminka, nemění nic na tom, že Pascal Pinon mají jasno v songwriterských hlavách a velký potenciál. Mimochodem, kapela dvojčat se pojmenovala podle „dvouhlavého“ Mexičana, který si z nezhoubného nádoru vytvořil druhou hlavu a vystupoval jako atrakce: to je na patnáct let slušný vtip, ne?
Interview číslo tři se odehrálo po koncertě Apparat Organ Quartet. Skladatel Jóhann Jóhannsson vypadá na propagačních fotkách jako Fantomas, ale živě je to spíš Vladimír Remek. Druhého listopadu bude mít koncert v Rudolfinu, jenže se smyčci. „Aparáty“ jsou oproti tomu hradba starých varhan a dřevních syntezátorů. Podobně vykopávkově působí hráči, což je o to bizarnější, že hrají pulzující smyslnou dance music. „Kdo je ten nejstarší, co vypadá na pětašedesát?“ ptal jsem se vydavatele Johannese, do jehož obchodu 12 Tónar chodí zdejší muzikanti na kus řeči, nákup a (nelžu) „výtečnou brazilskou kávu“. „Ten? To je místní chrámový varhaník,“ pravil Johannes. „Skutečně? To je docela zajímavé. Když hráli skladbu na pět dob, vztyčil se a kreslil v rytmu prstem do vzduchu pentagram!“ „Ó ano, to je celý on,“ usmál se snivě vydavatel. Pekelný varhaník zas připomíná, jak nesnadné je pochopit Island a kolik hranic tu neexistuje.
Na pražský Jóhannssonův koncert jdu: ne že bych ho měl radši než Múm, Hjaltalín a Jónsiho ze Sigur Rós, ale protože mi připomene Island. Johannes to nad brazilskou kávou řekl – i o Jóhannsonovi – přesně: „Není to klišé. Typicky islandský zvuk existuje. Pomalá gesta doširoka, průsvitný pocit jako ze slunce, co je pořád za mraky. Ten zdejší rozlehlý prostor v sobě máme i my z Reykjavíku. Ve městě s nízkými domy je pořád vidět na obzor...“
O autorovi| PAVEL KLUSÁK, hudební publicista
