Cestou zpátky do Moskvy se koncem listopadu 1958 v Praze zastavil turecký básník Nazim Hikmet. Stiskli jsme si se soudruhem Nazimem ruce, usedli jsme a požádali ho o rozhovor. (...)
My, Turci, máme realistické divadlo. Je to lidové divadlo, které se hrálo na volných prostranstvích i v místnostech. Vystupují tu neproměnné figury, jako je lakomec, hlupák, opilec. Dva herci vystupují jako vedoucí, komentují ze svého stanoviska děj, jeden z nich zastupuje lid, druhý byrokrata – inteligenta. To je společná podoba lidového divadla Turků, Kurdů, Hebrejců, Albánců a Arabů. Je očividné, že prvky tohoto divadla inspirují řadu soudobých evropských umělců. Je ovšem jasné, že využití musí být tvořivé, v umění nelze opisovat, proto příliš nemiluji tzv. lidové soubory. (...) Myslím na novou hru, chci psát současného Tartuffa. Myslím, že jde o aktuální problém. Promýšlím jej dlouho. Dnešní Tartuffové se od Molierova liší tím, že mají k dispozici vymoženosti moderní techniky: od fotoaparátu, radiopřijímače, magnetofonu až po atomovou energii. S tím vším dělají svou práci mnohem „lépe“, než mohl starý Tartuffe. Přitom naše psychologie v době, kdy létáme na Měsíc, zůstává často středověká. (...) Ovšem v kapitalistickém světě opravdové divadlo skutečně mizí. Například Američané mají schopné dramatiky, s divadlem je to ovšem daleko horší! Zdaleka převažují operety nebo výpravné revue. Ve Francii se zase rozvíjejí jen malé scény s malým okruhem diváků. Italští soudruzi jsou z celkového pohledu na své divadlo také smutní. O velkém rozvoji divadla se dá mluvit jen v našem světě. Myslí, že je to jeden z velkých kladů naší společnosti.
Rozhovor s Nazimem Hikmetem. Divadlo 1959, č, 1
