Čtu hodně a rád. Jako zodpovědný novinář se snažím udržovat si přehled o současné slovenské literatuře. To znamená, že sleduji, co nového vychází, s úctou čtu knihy zkušených mistrů, se zvědavostí otevírám knihy ambiciózních debutantů. Až do chvíle, kdy jsem souhlasil s členstvím v porotě ceny Anasoft litera, jsem si myslel, že mi nic podstatného a zajímavého neuniká...
Kde jsou Maďaři a Rusíni?
Do soutěže o cenu, kterou uděluje sdružení Ars litera s významnou finanční podporou jedné softwarové firmy od roku 2006, jsou automaticky nominována všechna prozaická díla žijících slovenských autorů napsaná slovensky, která v minulém roce vyšla v některém slovenském nakladatelství. Uf, tolik „slovenského“... Jenže my máme na Slovensku například i maďarské nebo rusínské autory, a těch se tato důležitá a prestižní cena netýká (není za tím nacionalismus, ale fakt, že maďarsky neumíme a čtení v azbuce nám jde čím dál tím hůř). Těch slovenských automaticky nominovaných knih je však víc než dost: letos zhruba 130 (zhruba proto, že až do konce března mohou vycházet knihy s loňským vročením).
Znal jsem z nich asi tak třicet. Tedy ty, které je možné zařadit do zvláštní a nejasně definované kategorie „kvalitní literatura“. Co skrývá ta zbylá stovka? Přiznám se, že právě kvůli ní jsem s členstvím v porotě souhlasil. Chtěl jsem se aspoň jednou za život ponořit do knih, které tvoří tři čtvrtiny slovenského knižního trhu, do knih, nad nimiž knihomolové většinou ohrnují nos, a když je náhodou zahlédnou na pultech velkých knihkupectví (v menších, kvalitnějších, je nenajdou), tak se jim vyhnou velkým obloukem.
V náručí kondičního trenéra Přestože jsem ještě nepřelouskal celou stovku, odvážím se uvést několik všeobecných pozorování: v drtivé většině těchto knih se řeší zamilovávání, nevěra a případné opětovné zamilovávání. Zručnější autorky a (výjimečně) autoři zvládnou i symetrii: on se zamiluje do svůdné kolegyně, zatímco jeho (bývalá) partnerka se ocitne v náručí kondičního trenéra nebo souseda, s nímž chodí venčit psa. Někdy se původní pár rozpadne, jindy (překvapivě často) k sobě najde cestu zpět. Téměř v každé knize se vyskytuje tragédie: smrtelná nemoc, autonehoda, dětství strávené v dětském domově. Někteří autoři jsou vysloveně krutí: manželský pár se vydá na vysněnou dovolenou, na francouzské dálnici je srazí podřimující řidič kamionu a na Slovensku je o dva sirotky víc. Teenagerku, která se nedokáže rozhodnout mezi dvěma nápadníky, autorka nemilosrdně shodí ze skály, ale dívka naštěstí končí jen s otřesem mozku a komplikovanou zlomeninou ruky (v nemocničním pokoji dochází v přítomnosti obou mladíků k romantické katarzi). Investigativní novinář si na třetí straně románu při útěku před mafiány rozrazí lebku o jakousi železnou tyč, která zákeřně trčí ze stěny.
To vše se odehrává uprostřed stresujícího života na současném Slovensku: muži i ženy tráví celé dny v práci, nemají čas na sebe ani na děti, podvodníkům se daří, poctivci nemají ani na dovolenou v Chorvatsku. V několika knihách dojde k neplánovanému těhotenství, které však nikdy nekončí potratem, nýbrž radostně očekávaným porodem, byť zaplaceným komplikacemi v práci či rodině.
Samozřejmě že zevšeobecňuji a zjednodušuji. Opomíjím několik detektivek, historických románů a pseudointelektuálních literárních konstrukcí. Slovenská „červená knihovna“ mě překvapila. Tyto často naivně poskládané a prostým, nepoetickým jazykem napsané knížky totiž celkem věrně odrážejí ty nejdůležitější věci, kterými dnes na Slovensku žijeme. Ne daňovou reformou ani novelou trestního zákona, ba ani polemikou o dvojím slovenskomaďarském občanství, ale láskou a nevěrou, životem a smrtí, každodenním stresem a touhou po tom, aby „bylo líp“, to jsou kamínky, z nichž jsou poskládané naše obyčejné životy.
Jsem nakonec celkem rád, že nejdramatičtější událostí těchto dní je pro mne příchod jara.
O autorovi| JURAJ KUŠNIERIK, Autor (* 1964) je hudební kritik, zástupce šéfredaktora slovenského časopisu Týždeň novinář
