Slunečnice je dvouděložná bylina z rodu Helianthus; nejčastěji se pěstuje slunečnice roční, pocházející ze Severní Ameriky. Původně byly její biologické květy (ve skutečnosti květenství, tzv. úbory) drobné, později se během pěstování zvětšily.
Pro kvetení slunečnic je příznačný heliotropismus: mladé rostliny s rozevírajícími se „květy“ je natáčejí ve směru největšího světelného příkonu. V našich zeměpisných šířkách to je nejčastěji k jihu, ale leckdy záleží i na lokalitě; je-li rostlina od jihu přistíněná, natáčí úbory tam, odkud přichází nejvíc světla - třeba i odraženého od bílé zdi.
K natočení úborů neslouží žádné mechanismy; jde jen o projev růstu, regulovaný právě heliotropismem, tedy světelnou přitažlivostí. Pěstuje-li se slunečnice ve velkém, bývá zpravidla celé pole natočeno jedním směrem. Tuto polohu zaujmou mladé rostliny a při dozrávání nažek („semen“) ji už nemohou změnit.
Přijdete-li k takovému plně rozkvetlému poli odpoledne nebo navečer, jsou všechny úbory otočeny třeba právě od slunce. Z toho vznikla pověra, že se během dne otočily tak, aby uvítaly první ranní pozdrav vycházejícího slunce. Květina se tak dostala i do písní: „Tak jako slunečnice každý den, otáčí se za sluncem...“ Ve skutečnosti se v plném květu již za sluncem aktivně otáčet nemůže. Danou polohu zaujme jednou provždy.
Vážení čtenáři, dotazy do této rubriky posílejte na adresu AMC Lidové noviny, ulice Karla Engliše 519/11, 150 00, Praha 5 nebo e-mailem na zahady@lidovky.cz. Obálku označte Věda - záhady.
