Podle ČTK se na premiéře Wilsonovy Věci Makropulos v Národním tleskalo rovných sedm minut. Hm, to tedy nebylo nic moc, a nebýt oddané a dobře rozestavěné klaky, která hulákala a zvedala další vlny, trval by potlesk mnohem kratší dobu. Pak se též povstalo, což má být výraz velkého nadšení. Nám, kteří vstávat odmítáme, nezbylo než tiše zuřit, protože jsme místo děkovačky viděli záda diváků, a ještě jsme museli čelit pohoršeným pohledům. Tahleta přepjatost nemající daleko k davové hysterii se ale v českých divadlech uhnízdila už dávno a nic neříká o kvalitě právě zhlédnutého. Diváci takto vyvádějí všude, ať se hraje cokoliv – zásadní drama či sebepitomější bulvár a muzikál.
Ono vůbec cokoliv vyvozovat z premiérového potlesku je pošetilé. Jednak v hledišti nesedí běžné publikum a pak mnohokrát jsme zažili, jak se i prvotní vlažný potlesk dá pěkně rozpumpovat. Protože zvlášť české činoherní publikum bývá velice pokrytecké. Nikdo nezařve „jděte s tím do háje“, o kteréžto situaci při konzumaci některých kusů sním léta, ale vím, že nikdy neseberu odvahu. Představuji si, jak by se vyděsili ti, co právě bloudí zrakem po karyatidách v hledišti nebo pospinkávají. Ti všichni se pak proberou a pořádají plácací orgie. Asi mají pocit, že přece jen nevydali peníze za lístky nadarmo.
O autorovi| JANA MACHALICKÁ redaktorka LN
