Zašlá sláva staré dobré monarchie je osvědčeným artiklem sousedního Rakouska. Historii mocnářství nyní připomíná i Albertina, prestižní výstavní síň v centru Vídně. Téměř tři stovky akvarelů, vzniklých v letech 1833–1848, přibližují nejrůznější kouty někdejší rakouské říše a k vidění zde budou až do 24. května.
Veduty měst i krajinná zátiší jsou tak dokonalé, že by se mnohdy daly zaměnit za fotografii. Proto také popiskům v Albertině sluší německý výraz „aufnahme“, snímek. Za tímto účelem také vystavené akvarely vznikaly. Byly namalovány vynikajícími umělci, především pak Jakobem a Rudolfem von Alt pro Ferdinanda I. Ti od něho dostali lukrativní nabídku. Patnáct let mu vytvářeli velkoformátové pohledy na nejkrásnější místa rakouské monarchie a sousedních zemí. Nehynoucí láska císaře k Čechám Rakouskému císaři, uherskému králi a poslednímu českému korunovanému králi, zvanému v Čechách Dobrotivý, nedovolily epileptické záchvaty cestovat. Svoji touhu poznat rozlehlou monarchii, které vládl, proto realizoval malířskými zakázkami. Jeho vyvolenými umělci byli především již zmíněný otec a syn von Alt, využíval však rovněž talentu dalších umělců. V expozici je proto rovněž zastoupen Eduard Gurk nebo Leander Russ, přestože název výstavy zní Jakob a Rudolf von Alt ve službách jeho výsosti. Vzhledem k lásce Ferdinanda I. k českým zemím je v Albertině celá řada romantických zákoutí právě odtud. Návštěvníci na expozici najdou kromě několika pohledů na Hradčany a Prahu také Teplice, Brno, Hradec Králové, Bratislavu...
Ferdinand I. žil i po své nedobrovolné abdikaci ve prospěch synovce Františka Josefa I. nadále na Pražském hradě, kde také zemřel. Jeho oblíbeným místem byly též Zákupy a Ploskovice. Přestože byl považován za slabomyslného a fakticky neschopného vládnout, nelze mu upřít velkou lásku ke kultuře, kterou všemožně podporoval. I přes jisté projevy slabomyslnosti hovořil pěti jazyky, měl hudební nadání a jeho zásluhou vnikly stovky obrazů. Řada z nich zůstala na českých panstvích Habsburků, proto také návštěvníci Albertiny mohou u mnoha obrazů číst „zapůjčeno ze zámku Konopiště“. Malíři z Ferdinandova pověření odjížděli malovat Řím, Capri, Dachstein, Řezno, Dubrovník a mnoho dalších měst, jejich významných památek a přírodních úkazů.
Kromě samotného zobrazení míst v historickém období je zajímavé sledovat také umělecký vývoj otce a syna von Alt. Zatímco akvarely Jacoba von Alt (1789–1872) byly barevně střízlivější a tím i přirozenější, syn Rudolf (1812–1905) volil ostřejší tóny. Jeho zátiší i veduty jsou výraznější, někdy dokonce připomínají kolorované pohlednice, přesto dosáhl většího věhlasu i uznání vrchnosti než jeho otec a učitel. Rozdíl mezi tvorbou Jacoba a Rudolfa je patrný především v barvě, motivy a jejich prostorové uspořádání je velmi podobné, zejména pak v době, kdy spolu pracovali na cestách. Po otcově smrti se Rudolfovi von Alt dařilo stále více zachytit atmosféru a proměnlivost světla, aniž by však potlačil realitu zobrazení. Ovlivnil krajinnou tvorbu Gustava Klimta a jeho mladých kolegů, kteří Rudolfa hlasitě oslavovali, což ho ke sklonku života těšilo víc než přízeň panovníků.
