Na základní škole jsem nebyl vzorné dítě a nijak zvlášť jsem se neučil – pokud se dobře pamatuji, míval jsem jedničky jen z tělocviku a počtů, jinak to byly trojky, z chování dvojky.
Moje maminka se mnou nic nezmohla, sem tam o mě zlomila vařečku, jejíž úlomek jsem nosil v kapse krátkých kalhot, abych si stále připomínal dobré mravy.
A najednou se to kolem mých šestnácti prostě zlomilo. Začal jsem se více učit, pracovat na sobě, zkrátka jsem dětsky zmoudřel. Myslím si, že za vším byla moje snaha dokázat rodičům, jak moc je mám rád.
Z prvního manželství jsem dlouhá léta vychovával sám dceru Martinu a syna Ondřeje. Nikdy jsem se na ně nezlobil, když přinesli špatnou známku. Spíše naopak. Utěšoval jsem je, že příště to bude lepší. A protože mě asi nechtěli zklamat, oba vystudovali vysokou školu s výborným prospěchem, i když na základní škole nikdy nepatřili k těm vyvoleným.
Snad právě proto v mém druhém manželství – ve kterém moje žena lékařka vyžaduje u naší dcerky Terezky již od první třídy nejen nepřetahování řádek při psaní, ale také samé jedničky – jsem se rozhodl eliminovat tento nezdravý nátlak na dětskou dušičku svérázným způsobem. S odkazem na moje vlastní poznání dávám Terezce nepokrytě najevo svoji radost, přinese-li ze školy horší známku než jedničku.
Jako odměnu jí poskytuji určitou finanční částku, která je tím větší, čím vyšší stupeň mojí radost doprovází. K mé velké lítosti v 5. třídě již všechny moje odměny velkoryse odmítá.
Děti: Martina (33), Ondřej (27), Terezka (10)
O autorovi| Jan Měšťák, plastický chirurg
