Měla jsem štěstí, protože Adam byl vcelku pohodové dítě. Na zadek dostal naposledy, když byl ještě v plínkách. Potom se už nepamatuji, že bych ho ještě někdy uhodila, že by to bylo třeba. Mám takové, možná nepřiměřené přirovnání – s dětmi je to jako se psy: dokud je nezvládnete jako štěňata, pak to už půjde hůře. U dětí je ta hranice někde u tří let. Taky se mi nezdá ta dnešní móda, že dítěti se povoluje vše. Dělá si, co se mu zlíbí, a pak se řekne: On je hyperaktivní! Za mých časů to tak nebylo: buď dítě bylo vychované, nebo ne. S vnučkami také často pozoruji, jak u dětí vzrůstá agresivita, a je mi z toho smutno. Myslím, že pořád platí, že dítě nám nesmí přerůst přes hlavu.
***
Syn Adam (33)
