U příležitosti 130 let od jeho narození se koná několik akcí na oslavu jeho díla.
PRAHA Dóm v Hirošimě se stal symbolem až „díky“ atomové bombě. Tato stavba však byla zajímavá už řadu let předtím. V době svého vzniku v roce 1915 byla nejvyšší budovou ve městě a představovala dokonalou ukázku kombinace evropské a japonské architektury. Není divu, vždyť jejímu autorovi Janu Letzelovi se říkalo „jókon wasai“ – člověk s evropským myšlením a japonským cítěním.
Jan Letzel se narodil v roce 1880 v Náchodě. Vystudoval architekturu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, v ateliéru profesora Jana Kotěry, propagátora secese. Letzel se zajímal o architekturu v zahraničí, byl v Itálii a v Černé Hoře. Již rok po absolutoriu dostal první samostatnou zakázku – pavilon lázní Mšené. Dekorativní budova, inspirovaná exotikou dalekých zemí, jakoby předurčila směr, kterým se o pár měsíců později vydal. V roce 1905 totiž přijal nabídku pracovat v ateliéru egyptského místokrále.
Na tehdejší dobu nebylo obvyklé, když český architekt pracoval mimo Evropu. „Běžné to rozhodně nebylo,“ vysvětluje historik architektury Zdeněk Lukeš, a dodává: „V Japonsku působil inženýr Hora, s nímž měl později Letzel společný ateliér, později tam přes USA dorazil Antonin Raymond. Na konci 20. let tam krátce působil další Kotěrův žák Bedřich Feuerstein. Do USA odjelo jen několik projektantů, většinou jen na krátký čas – například Jaroslav Kovář či Vladimír Karfík. Čeští architekti spíše hledali uplatnění v Evropě.“ Právě Lukeš bude mít o Letzelově díle tento čtvrtek přednášku v pražském centru DOX. Program doplní projekce dokumentu Olgy Struskové Ve stopách Jana Letzela.
Pohádka o dívce Hanako V Egyptě dostal Letzel další nabídku, tentokrát z japonské Jokohamy. Mladému architektovi, který do Japonska přivezl evropský styl architektury, se od počátku dařilo. Dostával zakázky na restaurace, hotely i univerzitní budovy. Úspěšný architekt se záhy přestěhoval do Tokia, kde si otevřel samostatnou kancelář přímo v centru velkoměsta. V roce 1909 spojil síly s českým architektem Karlem Horou. Kvůli zakázkám cestovali po celém Japonsku. V práci měl Letzel úspěch, zato jeho osobní život jako by se zastavil. Přemýšlel o tom, že se v Japonsku ožení. Jeho plány do značné míry „narušila“ malá dívenka. Téměř pygmalionský příběh, kdy Letzel potkal pětiletou dívku Hanako a snažil se ji vychovat k obrazu svému, však neměl šťastný konec. Letzel ji adoptoval, podporoval její sen o kariéře tanečnice. A doufal, že se jednou stane jeho ženou... Pohádka se ale nekonala, osmnáctiletá Hanako ho odmítla.
Ani jedna země není moje Zklamaný Letzel se ještě víc zaměřil na práci. Realizoval více než čtyřicet zakázek. Kompletní soupis Letzelových staveb, které doposud stojí, není k dispozici. Ví se jen o torzu bývalého Průmyslového paláce v Hirošimě a bráně dívčí univerzity Seishin Joshi Gakuin v Tokiu. Po stopách českého architekta se vydali letos na podzim režisér Radovan Lipus, architekt a herec David Vávra spolu s ředitelem Českého centra v Tokiu Petrem Holým, který se osudům českých architektů v Japonsku dlouhodobě věnuje. Výsledky budou k vidění v dokumentu Šumné stopy.
První světová válka zaznívala k Letzelovi velmi zblízka. Dozvěděl se o smrti svých tří bratrů, kteří ve válce padli. Chtěl alespoň na dálku pomoct své vlasti, a proto přijal funkci obchodního atašé Československé republiky. Pomáhal našim legionářům, kteří se vraceli z Vladivostoku, zajišťoval pro ně lodě do Evropy.
V roce 1923 se vrátil do Čech. Chtěl pracovat ve svém oboru, jenže kolegové ho přijali chladně. Jeho původní svět v Čechách jako by zanikl a ten „nový“ japonský byl pro něj stále obtížnější. Těžko si zvykal, že zůstal vlastně bez domova. Zemřel v roce 1925 v pražské psychiatrické léčebně. Osud Jana Letzela se snaží mapovat také jeho praprasynovec, architekt Pavel Hejzlar. Pátrá po dokumentaci staveb, korespondenci a snaží se, aby Letzelův odkaz nebyl zapomenut.
