Normálně na Silvestra nepiji, protože pije téměř každý a já, protože lehce popíjím celý rok, se chci odlišit. Letos to ale nějak nevyšlo. Jak napsal Jára Cimrman po osmém pivu, chlast – slast. V podvečer jsme hráli v divadle a při tom veselí, jak už to bývá... Je znám takový vtip: Proč se hráči v symfoňákách neklaní při děkovačce, ale tlučou smyčcem do houslí či dalších nástrojů? Protože by si mohli zlomit játra... To je věčný problém tohoto zaměstnání – celý den čekáte při zkoušce, až na vás přijde řada, a krátíte si dlouhou chvíli. Traduje se taky historka, jak trumpeťáci nejmenovaného big bandu po celodenním zkoušení při vystoupení vsedě na lavici nasadili trubky k ústům, zaklonili hlavy a všichni spadli na záda.
Děsivé je, když máte partnera se stejným koníčkem. Když jsem se teď dočetl o Finu Nykänenovi a jeho násilí na „ubohé manželce“, a večer spatřil onen pár na obrazovce, bylo jasné, že tohoto koníčka provozují oba velmi intenzivně už delší dobu. U sportovců se tento koníček projevuje spíše až po skončení kariéry, zatímco v kašparovské branži se to vyvíjí už během ní. Když mi bylo patnáct, chtěl jsem být skvělým sportovcem a ti, jak jsem si tenkrát naivně myslel, nepijí. Šli jsme během dvou volných hodin ze školy ke kamarádovi, jehož otec byl barman, a měl tudíž doma nepřeberné množství lahví. Kamarádi se dali do koštování, já ale statečně odolával s tím, že chci být ten úžasný sportovec. Když jsme se vrátili do školy, kamarádům přišlo zle a jeden se vyzvracel na lavici. Nic nejedl a bylo to v podstatě jenom červené víno. Třídní tenkrát jenom řekla – Tesaříku, zaveď je domů. Víc se o tom nemluvilo. Teď by u toho byly všechny tři televize s komentáři, jak špatnou máme mládež. A přitom to není pravda.
O autorovi| Richard Tesařík, hudebník a herec
