V pětašedesáti letech, kdy už jeho vrstevníci myslí na odpočinek, řídí nezničitelný Vágner několik firem, organizuje kulturní akce, má nahrávací studia, střižny, nakladatelství a hudební vydavatelství Multisonic, které produkuje hudbu napříč žánry, ale i mluvené slovo. Vydává například nahrávky koncertů z cyklu Jazz na Hradě, ale i vyprávěné příhody Miroslava Donutila.
„S Mirkem mám spojenou legrační vzpomínku. Když jsem si ho poprvé poslechl ve Viole a nabídl mu, že to jeho vyprávění nahrajeme a vydáme, zeptal se mě: A ty si myslíš, že to moje vyprávění někoho zajímá?
Tomu jsem se musel smát, protože od té doby to jeho povídání zajímalo 800 tisíc lidí, kteří si koupili 800 tisíc cédéček,“ říká se smíchem.
Milionové holky Jeho tah na branku a „čich“ na to, z čeho se stane trhák, je v showbyznysu pověstný. První výrazný kasovní majstrštyk se mu podařil v roce 1982, když složil hudbu k písničce Holky z naší školky, kterou zpívali Stanislav Hložek a Petr Kotvald. Skladatel Karel Vágner dostal od Supraphonu za milion prodaných nosičů svou první Zlatou desku a během dalších tří let dosáhl náklad milionu tří set tisíc desek, což je doposud nepřekonaný rekord.
Nejzářivější období slávy prožil v osmdesátých letech, kdy hrál v doprovodné kapele Hany Zagorové na basovou kytaru a byl autorem mnoha hitů - za všechny například Duhová víla, kterou Zagorová zpívala s Petrem Rezkem. Dnes už na kytaru ani na kontrabas nehraje. „Není čas. Ale dvakrát týdně hraju tenis a pořád kopu za Amforu,“ říká střelec 268 gólů a dodává: „Dokud mi to tam bude padat, tak se mě nezbaví.“
