MNICHOV / PRAHA Jako režisérka působící v Německu si Dana Vávrová pro své filmy vybírala závažná témata: drogy, holokaust, válku nebo třeba psychické poruchy typu bulimie. Coby herečka v dětských rolích naopak zaujala líbeznou tváří a přirozeným dívčím půvabem.
Poprvé stála před kamerou už v pěti letech, maminka ji brávala na natáčení spolu s její starší sestrou Hanou, později Heřmánkovou. Ve filmech a v televizi dostala příležitost v mnoha dětských rolích, ve třinácti letech vyhrála konkurz a režisér Franz Peter Wirthji něžnou blondýnku - docela proti jejímu typu - obsadil do hlavní role židovské dívky z Varšavy v německém televizním seriálu Kousek nebe (1982). Seriál měl úspěch, tvůrcům přinesl řadu ocenění a po pěti letech se točilo pokračování. Pro Danu to byla nejen další herecká příležitost, ale také životní zlom: při natáčení se zamilovala do kameramana filmu a pozdějšího režiséra Josepha Vilsmaiera. Přes velký věkový rozdíl se za něj po několika letech provdala a s vystěhovaleckým pasem se usadila v Mnichově. Vychovali spolu tři dcery.
Hvězda dětských rolí V manželových filmech často vystupovala, u nás asi nejznámější bylo válečné drama Stalingrad (1993). Dana Vávrová zůstala filmu věrná, střídavě hrála v českých i německých filmech a v televizi. V její filmografii figurují menší role v takových titulech jako například Kulový blesk či Amadeus, mohli jsme ji vidět ale také například v detektivních seriálech Derrick nebo Místo činu.
Za roli selky Anny Wimschneider ve filmu Podzimní mléko získala německou filmovou cenu Stříbrný pás 1988 i Bavorskou filmovou cenu.
Ještě před odchodem z vlasti se Dana Vávrová v Československu objevovala v dětských rolích. Její asi nejproslulejší úlohou byla Leontýnka ve filmu Ať žijí duchové! (1976). Úspěšnou dětskou duchařskou hudební komedii natočil režisér Oldřich Lipský podle námětu Jiřího Melíška a scénáře Zdeňka Svěráka. Vedle Jiřího Sováka, Vlastimila Brodského, Lubomíra Lipského a řady dalších komiků v hlavní dívčí roli zazářila Dana Vávrová coby dcera rytíře Brtníka.
Dana Vávrová se objevila také v komedii Věry Plívové-Šimkové Jak se točí Rozmarýny (1977), hrála rovněž i v televizních seriálech My všichni školou povinní, Bambinot, Pan Tau nebo Arabela.
Později v Německu se Dana Vávrová rozhodla věnovat i režírování. V hraném filmu debutovala dramatem o ženě trpící bulimií Hlad -Touha po lásce, do kterého obsadila i dceru Janinu. Ta si (například vedle Ivany Chýlkové a dalších českých herců) zahrála i v matčině rodinném snímku Hurá na medvěda. Vávrová poté režírovala i snímek Poslední vlak (2006) o tragickém osudu posledního transportu berlínských Židů, který směřoval do koncentračního tábora v Osvětimi. V koprodukčním snímku, jenž se natáčel u nás, si zahráli němečtí a čeští herci. V Posledním vlaku například i Nina Divíšková, která pro ČTK spolupráci s Danou Vávrovou označila za báječnou: „Byla strašně krásná, pracovitá a kamarádská. Je mi to moc líto,“ reagovala herečka na zprávu o smrti režisérky.
Do českého filmu se Dana Vávrová jako herečka vrátila na přelomu tisíciletí, kdy účinkovala ve snímcích Početí mého mladšího bratra (2000) a Zatracení (2002). Podle Vladimíra Drhy, režiséra snímku Početí mého mladšího bratra, byl její profesionální i osobní projev velmi silný a emotivní. „Poslal jsem jí scénář a jí se velmi líbil. Nadšeně přijala. Byla plná života. Měla velkou radost z práce a ze všech zážitků,“ uvedl pro ČTK. Odpovídala podle něj obrazu, který ve filmu ztvárnila. „Řekl jsem si, že to je přesně ta maminka z konce 40. let, které bude slušet účes s ruličkou vzadu. Viděl jsem neustále svou maminku. Chtěl jsem tam dát vzpomínky na své dětství a ona byla přesně to krásné, ženské, maminkovské.“ Dana Vávrová se zákeřnou nemocí statečně bojovala, avšak nakonec podlehla.
***
Máma i partyzánka
Už při svém debutu se Dana Vávrová ocitla ve světě kinematografie hned dvakrát: snímek uznávané režisérky Věry Plívové-Šimkové Jak se točí Rozmarýny (1977) patří do komplikovaného podžánru filmů o filmu. Na hlavní roli si troufla ještě v témže roce: stala se jí postava rytířské dcerky Leontýnky v oblíbené muzikálové pohádce Ať žijí duchové (1977). Písničky z ní se zařadily mezi evergreeny z dílny Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře, po technické stránce pak dosud ohromují triky s trpaslíky, jež vymyslel kameraman Jan Němeček. Na opačném spektru rolí
Vávrové stojí ruská vojačka Irina z drsného válečného dramatu Stalingrad (1993), která je v německém zajetí nucená k prostituci a později ji omylem zastřelí vlastní spolubojovníci. Šlo o teprve druhý film, v němž se zásadní bitva 2. světové války odvyprávěla z pohledu Němců.
V českém filmu Početí mého mladšího bratra (2000) si po tom všem zahrála nádherně obyčejnou maminku.
