Končil loňský rok, bylo 30. prosince a dva francouzští turisté si se skupinkou českých přátel vyjeli na výlet vláčkem z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice. Nebyli sami, kdo měl tento nápad, ve dvou ze tří vagonů jela úzkokolejkou také podstatně větší, asi padesátičlenná skupina německých turistů. Do vlaku však nastoupilo také několik mužů v uniformách hitlerovské třetí říše, kteří mluvili česky. Idylický výlet skončil: Francouzi byli otřeseni. Francouzská turistka si muže vyfotografovala, ač se jim to moc nelíbilo, ale ještě předtím se jednoho zeptala, zda ví, jakou má na sobě uniformu. Věděl. Říkal, že každý má nějaké hobby a on a jeho přátelé právě tohle a že je společnost místních drah k podobným akcím zve často.
Když jsem se o příhodě doslechla, přemýšlela jsem, jak bych se na místě francouzských turistů zachovala já, zda bych měla odvahu vytáhnout fotoaparát nebo se pustit do řeči s lidmi, jejichž zálibou je oblékat se do nacistických uniforem. Nevím, možná ano, ale taky je možné, že bych se prostě bála. Jistě by záleželo na tom, zda bych jela sama, nebo by nás bylo víc. V každém případě to musel být silný zážitek.
Věc tím však bohužel neskončila. Paní Helena, jak se ona francouzská turistka jmenuje, zavolala později do firmy Jindřichohradecké místní dráhy, která vláček provozuje, aby zjistila, zda měl uniformovaný muž s pozváním pravdu. Ředitel přítomen nebyl, ale vedoucí osobní přepravy jí řekl, že na akci 30. prosince byl a uniformy viděl, ale moc se o to nezajímal, protože už něco podobného vídal dřív, že se tam pořádají rekonstrukce historických bitev z roku 1938. Paní Helena ovšem shodou okolností vyučuje ve Francii historii, takže se podivila – copak ono se po Mnichově někde u Jindřichova Hradce bojovalo? „Já moc na dějepis nejsem,“ přiznal pan vedoucí, „nevím.“ A dodal, že tentokrát stejně o žádnou rekonstrukci bitvy nešlo, žádné jiné uniformy, třeba sovětské nebo americké, tam nebyly a muži se jen procházeli po vlaku.
S ředitelem Jindřichohradecké místní dráhy se paní Heleně mluvit nepodařilo, dovolala se jen jakési ženě, která jí na otázku po jménu odpověděla: „Nevím“. Řekla jí také, že pan ředitel na zmíněné „akci“ rovněž byl, ale uniformy tam neviděl. „Ale já mám fotografie,“ namítla paní Helena. „Kdoví jak jste k nim přišla,“ opáčila ta žena.
Musím říct, že druhá část příběhu mi připadá ještě otřesnější. Kdo sleduje média, těžko může nevědět, že se v Česku (a nejen v Česku) vyskytují lidé, kteří různým způsobem demonstrují svou náklonnost k nacismu – nebo řekněme k nacistickým symbolům. Dosud jsem ale netušila, že se zde vyskytují i instituce, které mají pro podobné úchylky slabost, nebo dokonce na své akce zvou lidi, kteří jimi trpí! Jistě, možná si paní Helena něco špatně vyložila – i když svědků celé události bylo víc a většina z nich žije tady, těžko by si tedy špatně vyložili, co viděli. Schválně, co řeknou na policejním ředitelství Jihočeského kraje, kam paní Helena podala trestní oznámení.
