Zkratka (pit) jasně evokuje Petra Pitharta. Ne snad proto, že s ní žádné jiné příjmení v Nezávislém tiskovém středisku neladí. Spíše pro použitou argumentaci. Čiší z ní zkušený člověk, který už cosi podobného zažil a je zvyklý o věcech přemýšlet. Už dva týdny po 17. listopadu spojuje studentskou stávku s akademickými svobodami.
Takovým způsobem tehdy mainstream neuvažoval. Stávka byla pokládána za dosti účelový prostředek nátlaku – zprvu na vyšetření zásahu na Národní třídě, pak na to, aby KSČ vůbec jednala s opozicí, pak na to, aby se vzdala ústavně zakotveného mocenského monopolu, a pak i na to, aby se s dosavadními disidenty o moc podělila. Ale akademické svobody? Upřímně řečeno, na ně tehdy nemyslela zřejmě ani většina studentů.
Kdo jiný než člověk se zkušeností roku 1968 mohl apelovat na výdrž stávky tím, že o dvacet let dříve sám zažil, jak plíživě prosakuje do společnosti letargie? „Studenti se tenkrát vypovídali a šli domů. Nepusťte proto nikdy, co máte dnes v rukou,“ psal pit. Vsadím výplatu proti jednomu zimbabwskému dolaru, že to byl Petr Pithart.
Je módou vysmívat se osmašedesátníkům, že vždy byli mimo realitu. Jenže ti z nich, kteří se osvědčili v disentu, před dvaceti lety ukázali, k čemu je takový trénink dobrý. Věděli, na co si dát pozor a čeho se vyvarovat. Nenechat si vzít akademické svobody. Dnes už nám to připadá jako banální samozřejmost.
