Lidé obecně a autoři koncertních recenzí zvlášť mají rádi slovní spojení „nezapomenutelný zážitek“. Většinou ho ale užíváme v situaci, kdy ta údajná nezapomenutelnost ještě nebyla nijak prověřená. Nejčastěji den poté, kdy si z včerejška kromě „nezapomenutelného“ koncertu pamatujeme i to naprosto zapomenutelné včerejší obědové menu.
Ty skutečně nezapomenutelné momenty v paměti nejenom uvíznou, jaksi aktivně se také připomínají, vrací se nevyzvány a třeba i v nevhodnou chvíli. Nelze se jim bránit. Před pár lety hrála kapela Woven Hand v pražské Arše písničku Your Russia – jednu z jejich nejlepších. Byl to moment, kdy živá hudba přesáhne sebe samu, z tónů, barev, gest a pohledů se stane šifra odkazující... někam. Je to píseň chmurná a jakýmsi neúprosným způsobem povznášející („šamanův jazyk a těžká ruka vytvořily pěst, srazily mě a já nevstal“). Pozvolně zrychlující tempo nikoho neprovokovalo k tanci, spíš přikovalo k zemi. Z očí frontmana Davida E. Edwardse v tu chvíli byla vidět jen bělma, baskytarista Pasccal Humbert ty svoje obracel nahoru a občas se na pódiu zazmítal, jako kdyby jeho duch chtěl vyskočit z těla.
A píseň rostla, zatímco jsem stál zavalený a povznesený zároveň. Jako kdyby byla nocí jasnou i temnou z Máchových veršů zároveň, hrozivou akustickou bytostí. Propadnout se do ní, odletět s ní, děsit se jí, být v ní.
Tipy Mogwai: Hardcore Will Never Die But You Will (Sub Pop) Skotští klasici postrocku opět dali průchod svým zálibám v instrumentálkách nabitých chmurným a místy uširvoucím majestátem a dlouhých názvech alb. Drive-By Truckers: Go-Go Boots (ATO) Jižanští rockeři, kteří tenhle žánr dokázali spojit s poezií a nenápadným intelektem, vydávají novou desku snad každý rok. Ta nejnovější je v kontextu jejich tvorby spíš tichá a ve středních tempech. Skoro není poznat, že ta kapela má tři kytary.
