Dracula, komerčně nejúspěšnější domácí muzikál, má dnes znovu premiéru v Divadle Hybernia. Jiný výpravný kus, který ohromil v úvodu 90. let, Bídníci, za týden nově uvede Hudební divadlo Brno. Návrat těchto titulů svědčí přinejmenším o touze producentů a tvůrců znovu nastartovat muzikálový boom polistopadové doby.
Marně. Dvakrát do jedné řeky zatím nikdo nevstoupil...
Muzikál Dracula, pod nímž jsou podepsáni Karel Svoboda, Zdeněk Borovec a Richard Hes, uvede dnes v Hybernii prakticky totožný tým jako před čtrnácti lety - režisér Jozef Bednárik a scénograf Daniel Dvořák a objeví se i někteří tehdejší interpreti, především Daniel Hůlka. Neznámého operního zpěváka z Městského divadla v Ústí nad Labem role upíra vystřelila na oběžnou dráhu, ale dnes už je všechno zase úplně jinak. To všechno samozřejmě vzbuzuje smíšené pocity a podporuje úvahu, že prvotní zde je touha oprášit zlatou slepici, aby znovu snesla své vejce. Produkce také zavírá oči před tím, že jeden takový pokus už tu byl před šesti lety, pustil se do něj sám skladatel a dluhy, které pak musel řešit, mu jistě život nevylepšily. Úspěch nešlo zopakovat, protože situace na muzikálovém „trhu“ se zásadně proměnila.
Dracula byl především vynikající podnikatelský záměr, který se ovšem realizoval v konkrétní době. Byl skvěle načasován a přišel i s mnoha neznámými lákadly, poprvé operoval s dnešní samozřejmou součástí takových produkcí, jako je prodej nejrůznějších suvenýrů s logem muzikálu. Producent Egon Kulhánek vzpomínal, že Dracula byl jako pohádkový artefakt, čeho se dotkl, to se proměnilo ve zlato. Výdělky zúčastněných byly jedním slovem skvělé a zdá se, že ani oni sami takový efekt neočekávali.
Dnes je stav úplně jiný: není srovnatelný s 90. lety, ale ani s prvními roky nového století. Česká muzikálová produkce dosáhla stropu ve zvyšování nákladů už u Monte Crista, který následoval po Draculovi. Ukázalo se, že v produkci nad 20 milionů je návratnost prostředků dlouhodobější a je třeba většího „pokrytí“ sponzorskými penězi. Když produkce prodělá dva miliony, dokáže ještě ztráty nahradit, při dvaceti už to jde těžko. Peníze na muzikál se shánějí těžko, investoři se cukají a přesvědčit je jde ztuha. Bohatý sponzor, který inscenaci zaplatí, je chiméra. Producenti musí buď investovat své peníze nebo si půjčit. Obojí je risk.
Repertoárové divadlo je model, který určuje směr i muzikálu Bylo tedy třeba najít optimální cestu a tady je zajímavé, jak domácí tradice repertoárového divadla dokázala zregulovat i tak komerční záležitost, jakou je muzikál. V závěru prvního desetiletí 21. století se ukazuje, že prakticky zmizely velkovýpravné produkce, které se uvádějí v seriálu a pro něž se formuje jednorázový tvůrčí tým - posledním pokusem svého druhu byla Miss Saigon v Goja Music Hall. A žádný převratný úspěch se nekonal. Za posledních pět let se totiž muzikál opevnil v několika divadlech, která se vyprofilovala jako scény s menšími odchylkami určené tomuto žánru, ale de facto fungující na repertoárový způsob. V Praze to jsou divadla Broadway, Hybernia, Kalich, Ta Fantastika a Hudební divadlo Karlín. Fantastika nějakou dobu provozovala přidruženou činoherní výrobu, ale ta už je minulostí. Karlín, kdysi jediná velkoměstská scéna svého druhu, je dnes dramaturgicky nevyjasněný, ani ryba, ani rak, na jedné straně se tváří, že má vyšší umělecké ambice, ale na druhé stráně stále pošilhává po velké komerční „ráně“, kterou však pořád ne a ne trefit. Původní pozici Karlína tak zabralo Hudební divadlo Brno Stanislava Moši. K tomu, co a jak dělá, lze mít tisíce výhrad (na posledním autorském výhonku - muzikálu Peklo nezůstala od kritiky nitka suchá), ale žánr pěstuje kontinuálně, s dramaturgickou představou, která zahrnuje domácí i zahraniční tvorbu.
Také muzikáloví diváci se proměnili, skalní část přívrženců sice zůstává, ale méně se daří přitáhnout běžného diváka občas navštěvujícího kulturní podniky a do center se už zdaleka tolik nehrne venkovské publikum. V současné krizi se dá očekávat, že se tyto potíže prohloubí. Pohlédneme-li na to, jak dnes vypadá původní domácí tvorba, zjistíme, že jde vesměs o hokus pokusy na různá témata, nejvíc nyní frčí literární hrdinové, skutečné i fiktivní osoby z historie a pak kýčovité příběhy o lásce, dobru a zlu a nelehkém životě umělcově, přešívky filmů, oper. Takže máme muzikálového Švejka, Doriana Graye, Boženu Němcovou, Tři mušketýry, Monu Lisu, Carmen...
Jestli je ale něco imunní vůči kritice a vlivům trhu, pak jsou to opusy jistého Daniela Landy v Praze i v Brně, ale to je jev, jehož rozbor patří nejspíš do jiné problematiky. Včasech „prvních“ Bídníků byla oblíbená formulka, že na zahraniční tvorbě aspoň vyrostou skvělí interpreti. První velké muzikály pokaždé někoho vynesly (zrovna u Bídníků to byla Lucie Bílá, která opravdu uhranula svojí Eponinou). Ale ani tento efekt už nefunguje, v muzikálech v hlavním městě se točí stále stejní lidé, kteří už sotva uchvátí. Překvapí už leda to, jaký ještě činoherec nebo vítěz té či oné soutěže se vydá do těchto vod. Trochu jiná situace je v Brně, kde na JAMU funguje katedra muzikálového herectví a její kvalitní absolventy tamější divadla bez obtíží odebírají.
Ať tak či onak, nevypadá to, že by se v nejbližší době u nás mělo něco výrazně proměnit, navíc za kvalitním muzikálem lze bez obtíží dojet do evropských metropolí. Při úrovni domácích děl by větší zájem mohla vyvolat perfektní nastudování zahraničního trháku. K takovému riziku se dnes sotva někdo odhodlá.
Komerčně úspěšné
muzikály po roce
1989 u nás (výběr)
Sny svatojanských nocí 1991
Bídníci 1992
Jesus Christ Superstar 1994
Dracula 1995
Krysař 1999
Hamlet 1999
Monte Cristo 2000
Johanka z Arku 2000
Kleopatra 2002
Galileo 2003
Excalibur 2003
Miss Saigon 2004
Tři mušketýři 2004
Angelika 2007
