Boj se vede o umístění správní agentury, tentokrát fyzické budovy, kde mají spojovači mozků už od příštího roku sedět. Bez dlouhého přemýšlení člověka napadne, že by to mělo být tam, kde mají s výzkumem a jeho napojením na ekonomiku zkušenosti. Třeba ve Finsku, Švédsku, Británii... Jenže i sídla agentur se musí prohnat unijním kompromisem, takže do hry vstupují zdánlivě nesouvisející věci.
Hlavními zájemci o kancelář EIT jsou Vratislav, Budapešť a společně Vídeň s Bratislavou. Spojení Rakušanů a Slováků naznačuje první nepsanou podmínku: agentura má být v nové členské zemi, proto Vídeň nabídla spojenectví Bratislavě. Padesát až sto lidí tak bude nejen ve dvou budovách, ale i dvou státech. Slovenský ministr školství Ján Mikolaj to představil jako krásnou myšlenku a námitky odmítl. Mezi oběma městy vede „dobrá dálnice“ a navíc v Bratislavě by sedělo finanční oddělení a ve Vídni ředitel, což je „dobře“, protože se „nebudou ovlivňovat“. Pak je tu Vratislav. Silný kandidát: má o institut zájem od počátku a na Tuskovu vládu se v Bruselu hledí jako na zachránce Polska, tudíž je dobré ji odměnit. Jenže Poláci už jednu agenturu mají – Frontex, na ostrahu vnějších hranic.
Nakonec Budapešť. Na první pohled ideální: univerzitní město, žádnou euroagenturu nemají, všude je blízko. Jenže vláda o EIT dvakrát neusiluje, premiér má pověst krále sedmilhářů a rozpočtový deficit země děsí i Italy. Kdyby proto nestáhla svůj původní zájem Praha, možná by bylo vyřešeno. I když…
O autorovi| Kateřina Šafaříková, stálá zpravodajka LN
