Sedmiletý klučina drží na provázku plastovou loďku, kterou nese proud ošklivě hnědé vody. Dvě holčičky v šatech mají hladinu po kolena a loví „poklady“, které po ní plavou. „Hele, bota,“ křičí jedna z nich a střemhlav se vrhá po zničené pantofli. Nad Yopougonem zapršelo a malé děti mají o zábavu postaráno, protože čtvrť je plná vody.
Ty starší už to mají horší. Rodiče je hned zapřáhnou do práce. Domky v Yopougonu nejsou vyvýšené, takže do nich natečou litry a litry. Děcka otevřou dveře a kyblíky vylévají do ulice to, co před chvílí proniklo dovnitř. Jejich matky mezitím na vyvýšených místech instalují kotlíky, aby udělaly něco k obědu. Tropický liják a minizáplavy je z klidu vyvést nemohou, je to pro ně všednodenní záležitost. Vody až po krk „Tenhle déšť nebyl nic moc,“ říká studentka Judith Mondiehiová, když se marně snažíme suchou nohou projít po této chudé čtvrti Abidžanu, největšího města západoafrického Pobřeží slonoviny. „Když prší pořádně, máš hladinu až po krk,“ líčí Judith, která tu bydlí se svými sourozenci. „Za dvě hodiny tady bude sucho,“ odhaduje zkušeným pohledem, když si kvůli valícímu se proudu musíme hledat jinou cestu.
Hlavním problémem stále rostoucí čtvrti, která předběhla veškeré urbanistické plány, je neexistující kanalizace. Kromě toho, že tu chybí jakýkoliv systém, který by odváděl přebytky vody v době prudkých přeháněk, tu není dobře vyřešeno, kam s lidskými výkaly.
Domky mají na dvorku kadibudky se suchým záchodem (a hejny much), ale i ten se někdy naplní. „Pak se vykope v ulici velká jáma a do ní každý obsah své žumpy nalije,“ ukazuje Juditin bratr na otvor o průměru dva metry, který zabírá polovinu cesty. Děti, na rozdíl od rodičů dávajícím přednost soukromí domácích toalet, se nerozpakují a tělesné potřeby vykonávají na veřejnosti právě u takových žump.
Výkop není nijak betonovaný, takže exkrementy zcela volně pronikají do okolní půdy. Nemocem jako tyfus se tu pochopitelně daří.
Pokračování na straně V
Kam se ve slumu chodí...
Dokončení ze strany I
Stejně jako komárům, kteří roznášejí malárii. A co když se i tato jímka zaplní? „Zahází se hlínou a o kus dál se vykope jiná díra,“ dívá se na mě jako na prosťáčka holič Epiphane Mondiehi.
A to Yopougon rozhodně nepatří k nejhorším částem Abidjanu, který lze zařadit mezi nejmodernější africká města. Yopougonští mají zděné domky, na jejichž střechách jsou televizní antény. Ke každé budově vede elektřina, ke které jsou všichni načerno připojeni. Amatérští elektrikáři dráty natáhli velmi nízko nad zemí, takže vyšší lidé si musejí neustále dávat pozor, aby nedostali do hlavy ránu od výboje. Také s kriminalitou tu nejsou podle místních zásadní problémy. V divočejších částech města jsou jen konstrukce z plechů a prken, kterým při větší bouřce hrozí zhroucení.
Ovšem s hygienou je to v Yopougonu složité jako všude, kde není (pro nás samozřejmý) přístup k tekoucí vodě. Lidé jsou dostatečně obezřetní, aby nic nepodnikali s šedivě kalnou břečkou, která se po dešti valí čtvrtí. Vědí, co by její pití mohlo udělat s jejich zažívacím ústrojím. Takže poctivě nachytávají „dešťovku“ do škopků a slívají ji do velkých kádí. Ty pak používají na praní a mytí.
Na konzumaci a vaření se životodárná kapalina kupuje u podnikatelů, kteří se připojili na hlavní vodovodní síť a pomocí systému hadic přivedli pitnou tekutinu z říčky Banco až do pouličních kohoutků. U nich sedí výběrčí, který každému z bloku natočí a naúčtuje cenu podle velikosti nádoby. Přesná cena za litr neexistuje. Ale menší kýbl, jehož obsah by v Česku stačil na setření podlahy, stojí deset západoafrických franků (40 halířů). Z našeho hlediska je to nic, ale z pohledu obyvatel Yopougonu se nejedná o zanedbatelnou částku.
Takže vodou se musí šetřit. Koupání nebo sprchování v našem stylu tu není na pořadu dne. Epiphane Mondiehi ve dřepu na sucho předvádí, jak probíhá každodenní očista v tropické zemi, kde propocení trička je otázkou třeba jen pětiminutové chůze. „Nabereš trochu do dlaně, otřeš si obličej, krk a prsa. Pak ještě jednou. A to samé s nohama. To ti musí stačit,“ vysvětluje holič.
A kam pak s použitou mydlinkatou kapalinou? Jednoduše se rozhlédnete, jestli někdo nejde, a vychrstnete ji ven. To samé platí třeba i pro zbytky od vaření. Koneckonců proč to na ulici nevyhodit? Stejně zas brzy přijde déšť a ten všechny páchnoucí odpadky spláchne někam do moře.
***
Lidé jsou dostatečně obezřetní, aby nic nepodnikali s šedivě kalnou břečkou, která se po dešti valí čtvrtí. Vědí, co by její pití mohlo udělat s jejich zažívacím ústrojím.
O autorovi| TOMÁŠ NÍDR, Autor je nezávislý publicista
