Dovážet do Francie vzdělání, to je tedy sakramentsky odvážná výzva,“ říkám Fauzímu, když mi vypráví o projektu elitních vysokých škol, který by chtěli nabídnout francouzské mládeži moderní muslimové z Perského zálivu. Sedíme v jedné z marockých restaurací Paříže. Kulinářské hody s nezbytným tadžínem, kuřecím masem na citronech, a zeleným čajem s mátou vytvářejí iluzi jiného světa. Poznal jsem Fauzího před řádkou let. Tehdy to byl nespokojený mladík. Dnes proti mně sedí muž, z něhož čiší přesvědčení o vlastních kvalitách.
Útěk, to byl kdysi pro Fauzího jediný cíl. S maturitou v kapse a s dvěma lety nástavby neměl ve Francii velké šance. Střídal krátkodobá zaměstnání, což je oblíbená finta francouzských firem, jak získat pracovní sílu a přitom ušetřit na povinných dávkách, a život ho netěšil. „Měl jsem Francie plné zuby. Trávit hodiny v zácpách a pak za pár šupů nabízet služby po telefonu a otravovat lidi vnucováním nějakého šuntu!“ A tak, vybaven francouzským a marockým pasem, vyrazil na Střední východ, kde mu znalost arabštiny otvírala dveře.
Mezi Dubají a Katarem objevil eldorádo. V arabských emirátech mají Francouzi severoafrického původu velkou šanci zařadit se k nové elitě. S arabskou kulturou a západním rozhledem zapadají přesně do profilu, který se zamlouvá místním podnikatelům. Odměnou jsou jim podstatně vyšší platy než ve Francii, luxusní bydlení, které zaměstnancům platí podnik, a stále slunečné počasí jako přídavek.
„Jenže ceny ropy padají a Perský záliv bude možná na své pohádkové bohatství brzy už jen vzpomínat,“ namítám. Fauzí ale tvrdí, že tamní elity se už naučily myslet na víc než jen na okamžitý profit. „Dnešní modernisté, kteří se nestydí, že jsou Arabové a muslimové, mají představu nového školství. Jejich heslem je Úspěch.“
Úspěch, to mi připomíná návštěvu ve škole Le Réussite na pařížském předměstí Aubervilliers před několika lety a tvář Nadžmy, profesorky zeměpisu a přírodopisu, sevřenou islámským závojem. Opravuje jednoho žáka: „Mluv, prosím, v celých větách!“ Dospívající chlapec plní ochotně příkaz paní učitelky. Dvacítka žáků třídy odpovídající věkem naší devítce sedí v lavicích tiše a pozorně. Zde se nevykřikuje, slušně se hlásí o slovo a dává se najevo zájem o učivo.
Soukromá muslimská škola s názvem Úspěch vznikla v roce 2001 a dala si za cíl patřit mezi střední školy s nejvyšší úspěšností maturit. Její zakladatel, imám Dhaou Meskine, vede po léta zápas za sbližování francouzských občanů rozdílných náboženství. „Chci nabízet dětem z předměstí možnost dobrého vzdělání a ukázat, že mohou uspět stejně jako ostatní,“ říká Meskine. „Úspěch“ ale zatím nestrhl zájem o soukromé školství mezi francouzskými muslimy. Dokonce ani po schválení šátkového zákona, po kterém řada muslimských studentek musela ve státních školách nechat doma tradiční pokrývku hlavy.
Důvody hledejme dílem v nedostatku peněz a dílem v obavách před náboženským radikalismem. Meskine byl ostatně jistou dobu držen ve vazbě a čelil podezření z podpory terorismu. Muslimským modernistům, jako je Fauzí, jde ale o jiný typ škol. Nebudou chtít žádné dotace od státu, vše budou hradit zdroje z Perského zálivu, ale na druhou stranu – nechtějí nabízet vzdělání pro mladé muslimy, ale pro všechny bez rozdílu vyznání. Tak jako Tovaryšstvo Ježíšovo nabízelo, a stále nabízí, kvalitní vzdělání, kde víra v Krista není povinnou součástí osnov. Proč by ale k „muslimským jezuitům“ měl nemuslimský Francouz dávat na vzdělání svoje dítě? Protože mu škola zajistí kvalitnější vzdělání, než by si jinak mohl dovolit.
Je to alternativa ve zmateném prostředí francouzského školství? „Paříž staví v Abú Dhabí odbočku Louvru. Proč by naopak bohatství Arábie nemohlo vstoupit na trh evropského vzdělávání? Saúdovci stavěli po světě mešity. K lepší perspektivě světa to moc nepřispělo,“ říká mi Fauzí, „stavět školy s vysokou úrovní je rozumnější. Jezuité kdysi dali příklad. Proč by je muslimové neměli napodobit?“
O autorovi| Zdeněk müller, autor je pařížský dopisovatel Pátku
