Jak se však výzkumník zanedlouho zaradoval, když uviděl v jarním podvečeru svůj objekt v zahradě tajně rozmisťovat pestře omalovaná vejce a idoly v podobě zajíčků. Konečně něco skutečně zajímavého v životě na pohled fádního šosáka...Na vyčítavou otázku badatele, proč mu takto bizarní, archaický a pro religionistu nadmíru zajímavý obyčej zatajil, odpověděl, že to přece není žádné náboženství, to se jen tak dělá kvůli dětem...
Religionista, jak obecně známo, je vědec, který se „zvnějšku“ zabývá různými náboženstvími v nejširším slova smyslu, podobně jako to činí řekněme botanik s rostlinami. Na to je sice třeba, aby jeho vztah ke zkoumanému objektu byl jakž-takž vstřícný, ale nesmí v něm zcela beze zbytku „jet“ - jinak by mu podobné počínání připadalo svatokrádežné a srovnání s jinými urážlivé a nepatřičné. Právě tak ovšem nesmí své výzkumy provádět s nenávistí a cílem dotyčné věrovyznání vyhubit či kompromitovat, protože pak se neblaze podobá zemědělskému entomologovi sledujícímu mandelinku bramborovou s jediným předem, daným cílem.
Obecně se rozcházejí názory na to, zda religionista má sám patřit k té posloupnosti tradice, jíž se zabývá, nebo raději ne: oboje má své výhody i nevýhody. Kdyby pozorovatel z jiné kultury sledoval předvánoční rej, jistě by nepochyboval, že jde o největší svátek roku. Trochu by jej mátlo, že se o týden rozchází se změnou kalendáře a o tři dny se zimním slunovratem, ale s tím už by se nějak vyrovnal. Co by jej zaujalo nejvíc, je fakt, že si v této době křesťanské božstvo žádá oběť kapra a mladého smrku.
Oboje se rituálně usmrcuje: stromek se uřízne a následně se pentlí a věnčí, což je v mnoha tradicích počin pro zacházení s obětovanou bytostí typický (rostliny se v řadě kultů obětují hojně, vzpomeňme na utrhané květy na oltářích katolických či buddhistických či na chryzantémy přinášené o Dušičkách našim mrtvým).
I kapr se musí obětovat až v patřičný moment; do této doby se pasážuje v pouličních kádích (i řada jiných kultů dává budoucím obětem před smrtí pořádně „zabrat“) a tento akt je regulován řadou předpisů. Poslední bizarní regule o tom, že kaprovi musejí být před smrtí zakryty oči, naznačuje, že se mu přisuzují vlastnosti podobné například lidským odsouzencům. Také občasné vypouštění kaprů s mizivou nadějí na přežití má buddhistickou obdobu, kapr byl ostatně v antice i na Dálném východě ryba minimálně poloposvátná. Není dost dobře možné koupit si jej zmrazeného, což by bylo zdánlivě pro všechny zúčastněné strany jednodušší - ani zdobení araukárií či fíkusů v květináčích se přes eleganci, levnost a jednoduchost nerozšířilo.
Když jsem loni v Istanbulu viděl na ulicích ohrádky s ovcemi určenými pro muslimský Svátek obětování, nemohl jsem si sta a jedné paralely s vánočními kapry nevšimnout; je to v podstatě úplně stejné. Pozoruhodné je, že kdybychom se nějakého sekularizovaného a od žitého křesťanství vzdáleného příslušníka naší společnosti zeptali, které náboženské tradice během roku zná a nejvíce oblibuje, asi by jmenoval krom vánočních atributů také pletení pomlázek a barvení vajec o Velikonocích a obcházení mikulášů a čertů počátkem zimy - všechno jsou to zvyky buď předkřesťanské, nebo alespoň mimocírkevní.
Vpřípadě Vánoc ostatně křesťanské církve netrvají na tom, že právě toto datum narození Ježíše z Nazareta je historické -vzhledem k tomu, že na výšinách kolem Betléma ležívá koncem prosince údajně zhusta sníh, byli pastýři se svými stády v širém poli asi někdy jindy, ale archetypální propojení narození Spasitele se zimním slunovratem je neobyčejně silné. Zimní slunovrat býval v dávných dobách svátek značně dramatický: slunce se postupně ztrácelo v mlhách a temnotách a nebylo do poslední chvíle jasné, zda šamanovo intenzivní chřestění a bubnování i letos způsobí, že se zázračně začne opět vracet a zánik světa se opět o rok poodloží (jakási podivná reminiscence tohoto dramatu se ještě nedávno odehrávala i v podobě komunistického „boje o zrno“ během žní: do poslední chvíle nebylo jasné, zda se heroické snažení Strany zdaří a svěřený pracující lid bude zachráněn od smrti hladem).
Advent v mírném pásmu severní polokoule patří k nejpochmurnějším částem roku a rovněž hektické účetní uzávěrky, zběsilé nakupování a podnikové oslavy by obecně podporovaly v lidu názor, že je krátce před koncem světa a jeho osud už visí jen na tenounkém vlásku. Přesto doufám, že se i letos navzdory obecným pochmurnostem Světlo vrátí.
***
O MODERNÍ MORÁLCE FILOZOFICKÁ LEKCE I kapr se musí obětovat až v patřičný moment. Bizarní regule o tom, že kaprovi musejí být před smrtí zakryty oči, naznačuje, že se mu přisuzují vlastnosti podobné například lidským odsouzencům.
Vizuální konfrontace „venkovských hrdinů a hrdinek“ neboli mýtu o Slovácích jako hrdinném a utiskovaném národě s lokálními či politickými tématy, které malířsky zpracovávám, ve mně vyvolávají „potřebu“ ironické oslavy všeho „národního“ v duchu slepé propagandy. Slovákům tak vnucuji roli Vyvoleného národa v čele s králem Davidem (Jánošíkem) a ostatními duchovními či ideovými vůdci a pastýři „lidu ze zaslíbené země zpod Tater“. Matúš Lányi Narozen 1981 v Levoči na Slovensku
O autorovi| Stanislav Komárek, biolog a filozof
