Matematik Vladimír Pěnkava oživil velkolepým pokusem život a dílo Otce vlasti. Ale rozliční kupčíci mu nepříjemně dýchají na záda
Za chvíli přivítáme krále Karla,“ slavnostně troubí trubač. „Kolikátého Karla?“ ptá se vedle mě sedící děd. „Čtvrtého,“ vítězoslavně odpovídá jeho vnouček. „Jé, Karel IV.,“ říká perfektní češtinou asi třicetiletý Afroameričan. Jeho sotva čtyřletý synek koulí očima. „On bude mít helmu? A koně?“ se zájmem pozoruje připravené rekvizity. To už se ale obecenstvu představuje samotný český král a římský císař, nejslavnější český panovník. Oděn v brokátový plášť, na hlavě nádhernou, bohatě vyvedenou korunu, usedá na trůn a vítá sprostý lid. Slušně se představí, sdělí, kdy se narodil a kdy zemřel, a začne vyprávět o svém bohatém životě a době, ve které jej prožil. Lid se ani chvilku nenudí. A to ani ti, kteří evidentně o historické vědomosti nestojí, nebo děti, jež lecčemu nerozumí. Karel je totiž i docela vtipný a akční. Vykládá, že měl rád ženy a jak ho trápila kapavka, co znamená bába pupkořezna či jak „zesral“ oltář v kostele, když byl coby dvouletý korunován králem. Největší úspěch sklízí, když na svém věrném oři za plného cvalu a s dřevcem v ruce virtuózně napíchává gumový kroužek zavěšený na tyči. Karlova one man show trvá bezmála půldruhé hodiny a zvídaví občané zde mimo jiné dále spatří přesný a názorný postup výroby pergamenu nebo repliku listiny Jana Lucemburského s přivěšenou pečetí podle pečetidla vyrobeného dle originální pečeti, soucit vzbouzející několikaminutové navlékání panovníka do kompletní zbroje či ukázky starých řemesel, třeba předení na kolovratu a kožařství. To vše s imponující erudicí a lehkostí. Dav proto zcela ochotně na panovníkovo vyzvání skanduje „Ať žije král Karel“, a po dlouhotrvajícím potlesku vyprovázejícím vladaře z trůnu se spokojeně rozchází.
Karel IV. alias Vladimír Pěnkava, který se svým didakticko-divadelním projektem Faber brázdí české hrady už sedmnáctým rokem, přilákal na nádvoří hradu Točník nedaleko obce Žebrák, nad zříceninou hradu Žebrák v obci Točník na Berounsku odhadem tak dvě stovky lidí. Všechny lavičky jsou zaplněny, lidé postávají i okolo improvizovaného hlediště. Během soboty a neděle zhlédne jeho ukázky středověkého života asi tisíc diváků.
Jedná se v podstatě o takovou hodně interaktivní přednášku. Pan Pěnkava charakterizuje Faber jako svého druhu unikátní mobilní skanzen středověkého života v ČR. Jeho cílem je přiblížit lidem nejslavnější etapu naší historie a stát se „Národním divadlem v oboru živoucí historie“. „Nechci bavit lidi svým vymejšlením, ale historií, která je strašně zajímavá. Ale tu historii musí člověk napřed nastudovat.“
Co na tom je tak těžkého, hrát si na Karla IV., napadne možná někoho, to bych zvládl taky - přečtu tři knížky, koupím staré hadry, vyzbrojím se dvěma meči a trochou vtipu, vyberu vstupné a jede se... Stejně nikdo neví, jak to dřív vypadalo. Pan Pěnkava ale není ten typ, který by si věci jen tak zjednodušoval. Když hodlal předvádět kovářství, odjel na týden ke kováři a bouchal a bouchal. „Nenaučil jsem se být kovář, ale napodobit to a líp to pochopit. Pak jsem si najal kováře a vysvětlil mu, co po něm chci.“ Stejně jako není věřící - bibli a Tomáše Akvinského čte proto, aby věděl, jak přemýšlel Karel IV. „Nikde žádné ucelené znalosti nedostanete. To jsou prostě stovky a tisíce knih, stovky návštěv muzeí a hradů. Projel jsem celou republiku a navštívil všechna zajímavá historická místa. O to se teď snažím i po Evropě. Získávám taky nejnovější poznatky od nejlepších odborníků v republice, o Karlu IV. mám spoustu načteno, kupuju si i literaturu francouzskou, anglickou nebo německou. Asi jsem workoholik, ostatně Karel IV. byl taky workoholik. Ale díky tomu, že je to tak široké, že se to skládá z duchovní části i fyzické, že musím kydat hnůj i studovat, tak mě to tak nezničí.“
Vousatý, energický pětačtyřicetiletý muž vystudoval sice přírodní vědy a matematiku, ale manželka Ivana se věnovala textilním řemeslům a jeho napadlo, že by z toho mohl vzniknout program pro veřejnost. K řemeslům se postupně přidala i historie. Pan Pěnkava vznik svého podnikatelského plánu komentuje slovy, že ho děsilo nechat se někde zaměstnat, protože je to pro něj příliš snadné živobytí, a zároveň nechtěl prodávat limonádu.
Již od 60. let v Československu sice působilo pár šermířských skupin a po revoluci rostly další jako houby po dešti, ale podnik jako Faber u nás byl a stále je unikát. Za tuhého socialismu totiž podobné výstřednosti jako více či méně věrné zobrazování historie trpěny nebyly, naopak na Západě se jedná o běžnou záležitost s tradicí sahající někam do poválečných let. „Spojili jsme se se šermíři a snažili jsme se, aby tam bylo všechno. A postupně jsme začali vytvářet další a další řemesla. Se šermíři jsme se ale nakonec rozešli, protože mě neuspokojovali v přístupu. Oni by raději byli ve filmu, šlo jim spíš o show. Mně jde taky o show, ale chceme od toho víc,“ zaujatě gestikuluje Vladimír Pěnkava v kavárně, kde si povídáme.
Neparazitujte na historii!
A proč ho zajímá zrovna středověk? Jednak kvůli nádherným středověkým kulisám, které v takovém Dánsku nenajdete, a hlavně lucemburské období u nás bylo nejslavnější. I když stroj času by pan Pěnkava použít nechtěl. „Čím víc o tom vím, tím míň bych tam chtěl žít. Rád si dám sprchu, spím v prachových peřinách a dýchám příjemný vzduch. Lidi si to idealizují. Ale každá společnost se skládá z těch předchozích a každá v té naší nechala otisk. Když zná člověk historii, lépe pochopí běhy současnosti.“
V 90. letech, kdy něco takového působilo jako zjevení, pořádal pan Pěnkava na Točníku podobné představení jako letos. Účinkovaly v něm ale desítky lidí a celý hrad byl součástí děje. Akci vidělo pět tisíc lidí. A například na pražské Letenské pláni předváděl až třicet řemesel. Od počátku také objíždí školy. Faber si vydobyl uznání i v odborných kruzích a získal záštitu UNESCO. Ale přestože se neustále zdokonaluje, je dnes jeho produkce o poznání skromnější. Hlavní příčinu vidí Vladimír Pěnkava v konkurenci, která vzbuzuje dojem, že nabízí to samé. Dnes najdete prakticky na každém hradě a v každém městě nějakou „středověkou“ akci, kromě šermířů různé jarmarky, slavnosti, agentury, které udělají středověk na míru. „Pořád bojuju s tím, aby nás házeli lidi do kolonky divadlo nebo jarmarky. Přiživuje se na tom strašně moc lidí a firem, které toho využívají a jen se vezou, nic dobrého nevytvářejí. A to nejsou ti, kteří by to měli dělat. To je parazitování na historii,“ rozčiluje se muž, jenž vlastní mimo jiné největší mobilní mučírnu ve střední Evropě. „Já spíš chci, aby se věci nazývaly pravými jmény. Nemám nic proti pouti, taky si rád zajdu s dětma na kolotoče. Ale ať se tomu říká pouť a ne zobrazování historie. Různé ty středověké jarmarky, to je prostě podvod.“
Nicméně i pan Pěnkava je především podnikatel, a tak se musí přizpůsobit. Jak sám říká, jako matematik si to umí spočítat a nechce se pouštět do nějakých megalomanských projektů. Přesto věří, že se postupně prosadí kvalita a on zopakuje své slavné velké akce. „Věřím, že lidi to budou chtít. I když se v tom nevyznají. Někdy mi říkají šermíři: ,My to děláme blbě, ale stejně to nikdo nepozná.‘ No co je to za odpověď? I kdyby přišel jediný divák, který to pozná, kvůli němu to udělám dobře. A hlavně kvůli sobě to udělám dobře. Já chci být pyšný na svou práci, mám profesní čest.“
Nejvíc ho rozlítilo, když na Karlštejně předváděli Otce vlasti, jak jede v kočáře.„To není zobrazení Karla IV., to je urážka Karla IV. Kdyby se probral, povolal by zemskou hotovost, aby tu maškarádu rozehnali. Jednak v té době vůbec nebyly kočáry, ale hlavně to byl rytíř. A pro nás rytíře je ctí sedět v sedle, kůň vyjadřuje naše šlechtictví, že jsme o úroveň nad sprostým lidem.“
O autorovi| MILAN VIDLÁK redaktor LN milan.vidlak@lidovky.cz
