Když se předloni demonstrovalo před pražským magistrátem proti nesmyslné politice radního Richtera, stála v čele kulturní veřejnosti. Před volbami natočila kontroverzní klip Přemluv bábu a dědu, aby nevolili levici, který vzbudil bouřlivou diskusi. Teď byla kvůli osobním neshodám odejita z filmu Lidice. Ale stejně je přesvědčena o své pravdě. Jde volit a říká: „Mám šťastnou povahu.“
* Prý máte ráda peníze. Psalo se, že vaši roli ve filmu Lidice přeobsadili právě kvůli nepřiměřeným finančním požadavkům.
Je smutné, co bulvár píše. Vypadá to pak, že jsme multimilionáři, i když divadlo je v podstatě zájmová činnost – a ani v českém filmu moc peněz není. Mně ale na Lidicích vadilo, že jsem si připadala jako na tržišti. Ten film jsem měla točit s kolegyní a kamarádkou Alicí Nellis, se kterou často spolupracujeme; ta ale film točit nemůže – ze zdravotních důvodů. A pak šlo najednou o základy slušného chování. Poslední sms zpráva, která mi od produkce Lidic přišla, byla: „Pokud chceš tu roli získat, máš patnáct minut, jinak budeme volat jinam.“ A to byl konec.
* Mrzí vás, že jste třeba přišla o zásadní roli svého života?
Když já bych z té práce neměla tu pravou radost. Tím, že ještě nemám děti, jsem odpovědná sama za sebe, peníze tak pro mě nejsou priorita.
* Ještě horší asi bylo, co se o vás psalo po předvolebním klipu Přemluv bábu a dědu, aby nevolili levici. Měl být nevkusný, sexistický a antidemokratický.
Možná si jednoho dne sednu a řeknu si: „Ježišmarjá, proč jsem ten klip natočila? Taková blbost!“ Člověk přece může změnit názor, to je jeho svobodné právo. Teď o prázdninách jsem byla s kamarády v Holandsku a znovu si uvědomila, jak příjemné je žít ve společnosti, která stojí na demokratických principech déle než ta naše.
* Jak příjemné je co?
Třeba sedět v kavárně. Číšníci jsou spokojení a snaží se, aby takoví byli i hosté. My jsme naštvaní, protože jsme zvyklí vzdávat se odpovědnosti za chod země. Naše ovzduší je jednoduše nedospělé; nadáváme, ale nikdo nic nedělá. Vyspělé demokracie přece stojí na tom, že si každý občan uvědomuje svůj zásadní podíl na fungování země.
* A u nás?
Stále přemýšlíme, jak a koho očůrat. Počítám do toho i sebe. Začíná to u dopravních předpisů, ježdění načerno, každodenní drobnosti. Nedávno jsem byla členkou poroty studentského festivalu Fresh Film Fest, byl tam se mnou taky mladý anglický režisér a ptal se mě: „Proč jsou tady v hospodách všichni tak protivní? Vždycky odsekli, že je kuchyň už zavřená, že nám nedají nic k jídlu. Ale proč to říkali tak hrozným způsobem?“ Neuvědomujeme si, že to, jak žiju, bude spoluvytvářet, kde žiju. Jedině tak vznikne dobrý prostor pro radost. Proto mám chuť prožít svůj život smysluplně a hledám různé způsoby, jak to udělat. Jen se bojím, že sejdu ze správné cesty.
* A při klipu, který jen na YouTube zhlédlo více než tři čtvrtě milionu lidí, jste z cesty sešla?
Zatím, v době komunálních voleb, si to vážně nemyslím. Jak dopadly jarní volby, se teprve uvidí. K problému starší generace nemělo smysl vyjadřovat se sofistikovaně, to by nikdo neposlouchal, musela nastoupit provokace. Lidé říkali, že mi v roce 1989 bylo jenom devět let a co já tady můžu o politice vykládat. Že nemám právo říkat starým, kteří před rokem 1989 opravdu žili, že za těch čtyřicet let zlenivěli. Jenomže druhou světovou válku jsem taky nezažila – a i tak vím, že holocaust byl špatný. Nejsem člověk, který chce odborně mluvit k politice – ale mám právo k ní mluvit. Vždyť tady žiju.
* Jenže jste herečka, navíc mladá, navíc žena, takže to má všechno hned jiný dopad, je snadné říct, že jste v podstatě naivní…
Tady se lidi pořád škatulkují: ten je moc mladý, ten je na prachy, ty jsi byl perzekuovaný, ty jsi donášel. Vina lítá vzduchem, ale nikdo neřekne: Prosím vás, vážení, žili jsme v tom všichni, naše děti jsou do toho namočené, pojďte si říct, tahle etapa byla mylná, neseme kolektivní vinu, a pojďme se domluvit, jak dál. Nic podobného tady neproběhlo – a to mě frustruje. I já jsem komunismem postižená. Ten věk, který jsem měla, když byla revoluce, neříká nic o tom, do jaké míry si s sebou nesu rezidua totalitního způsobu myšlení.
* Jste z rozvětvené syrské rodiny, z níž dva bratři – váš tatínek a strýc, tatínek herečky Kláry Issové – odešli z Damašku do Prahy, kde oba vystudovali FAMU. Tehdy se to režimu líbilo… Ano, Sýrie byla spřátelená země. Babička s dědou, kteří už bohužel zemřeli, prožili celý život v Damašku. Ale dnes máme příbuzné po celém světě. Jedna z mnoha mých sestřenic žije v San Francisku, další strejda se usadil v Paříži a tak dále. Teď jsme všichni byli v Sýrii na svatbě, bylo to krásný.
* Musíte polarizaci světa, která otevřeně probíhá od 11. září 2001, vidět jinýma očima.
Když Američané zahájili útok na Irák, sledovala jsem to se šílenou úzkostí. Říkala jsem si: Tohle je špatně, rozpoutání války, která už se nedá zastavit. Táta říkal, že Iráčané jsou hodně tvrdý národ, co nezná slitování; že jsou to opravdu drsoňové. A měl pravdu. Párkrát jsem u pražského kavárenského stolu zaslechla: „No jo, vole, fousáči, všechny bych je vybombardoval.“ Dneska jsem ráda, že se lidi u nás snaží nahlížet tu situaci objektivněji. Média si totiž vždycky najdou jediného společného nepřítele, v tom mají obrovskou sílu. Teď je jím arabský svět. Jsou to ale spojené nádoby: čím víc si Evropa a Amerika o Arabech myslí, že jsou nepřátelé, tím víc mají Arabové pocit, že jsou perzekuovaní, takže proč do toho nejít, když už je ta válka stejně vyhlášená?
* Pamatujete si, jaká byla Sýrie vašeho dětství?
Všechny ženy chodily na ulici odhalené. To je diametrální rozdíl, zahalenost žen se přiostřuje v přímé úměře s politickou situací. Moje rodina je přitom otevřená, evropsky vzdělaná. Moje drobounká syrská babička, kterou jsem velmi milovala, nikdy nechodila do práce, ale stejně tak byla v domácnosti moje česká prababička Marta. Takže jsem to nepovažovala za nic divného – a syrské babičce zas nebylo divné, když nějaká žena pracuje.
* Emancipace v arabském světě je vůbec složitá otázka.
Třeba v Saúdské Arábii žena nemůže sama řídit auto a zároveň nemůže jet s chlapem sama v autě, nemůže jít bez doprovodu muže k doktorovi... To jsou věci za hranicí lidské svobody. V Sýrii je to jinak. Tam jsou ženy doma, ale jsou doma rády. V Česku má ženská sice právo na práci, na svůj výdělek, ale mužům tím často bere koule. Syrské ženy jsou ve svém ženství neuvěřitelně moudré, umějí jednat žensky, rozhodují o rodinných záležitostech, ale přitom nechají muži pocit, že je hlavou rodiny. Matky tam jsou vážené, syn matku ctí, syn se o svou matku postará, když je stará. O existenci domovů důchodců v Sýrii nikdo nikdy neslyšel. Tyto tradice jsou v arabské kultuře nesmírně pevné.
* Stejně jako třeba fakt, že bít ženu je v pořádku… A co ženská obřízka?
Arabský svět je stejně rozmanitý jako svět evropský. Srovnejte Němce a Albánce… I Sýrie a Saúdská Arábie jsou dva odlišné světy. Sýrie a Libanon byly vždy tolerantní mírové zóny, do vzniku Izraele tam bydlelo mnoho Židů. Bylo to území, kde žili všichni pospolu, a dodnes tuto zásadu Sýrie drží, vláda záměrně nepřipouští radikalismus. Když si představím, že jako syrská rodina sedíme v dýmkárně – ženy samozřejmě do dýmkáren smějí – a někdo řekne, „tady Samir mydlí svoji Afifu…“, bude to bráno jako velký prohřešek proti blahu rodiny.
* Musíte mít v hlavě zmatek, jen když se třeba podíváte na situaci v pásmu Gazy.
Názory se mi mění každých pět minut. Strašně těžko se tenhle konflikt posuzuje z pohledu člověka, který si sedí v teplíčku v Česku. Rozumím i židovské straně problému. Ale kdybych se v Palestině narodila a někdo by mi tímhle způsobem rasil rodinu, možná by se ze mě taky stal radikál.
* Jsou to koneckonců, když to přeženu, vaši lidi.
jistě, je to moje krev! Vidím na tátovi, jak arabský svět miluje, jak je mu blízký – a jak je na něj zároveň velmi naštvaný. a když jedu do Damašku a slyším vlastního strejdu říkat věci, u kterých mám pocit, že jsem se přeslechla, je to pro mě taky těžké.
* Třeba?
Uvažování o americe. Strejda říká: „Oni nás tady utlačují, nakvajzli se nám sem, rozhodují o věcech, do kterých jim nic není…“ Strýc žil přitom čtrnáct let v Londýně, je to vzdělanec a inženýr, ale stejně říká názory, které mi zní radikálně. Nesdílím je s ním, ale částečně chápu. V Damašku přežívá obrovské množství uprchlíků z Iráku, takže nejsou byty, elektřina chybí, drasticky se zvýšila nezaměstnanost, vše se zdražilo. Životní standard se pro průměrného obyvatele Damašku zhoršil a to je přímý důvod jejich antiamerických nálad. Protože válka s Irákem se bezprostředně dotýká jejich běžného života. Kdyby někdo zaútočil na Slovensko a všichni Slováci se najednou přesunuli do Prahy, taky bychom s tím měli honičku.
* Cítíte, že do sebe kultury narážejí i v Evropě?
V holandsku to vidím na každém kroku, v Paříži, Berlíně. ani tam nedokážu určit, kdo má pravdu. V Paříži jsem to pociťovala nejvíc, četla o nepokojích, sledovala spory, jestli do školy s burkou, či bez burky... Když chci někde žít, musím přece tu zemi respektovat, ne? Neznáte film Proti zdi? Natočil ho turek, který se narodil už v Německu, vyrostl v hamburku. je o tom, že turci sice žijí v Německu, kde se jim daří lépe, ale tvrdošíjně vychovávají své děti podle turecké tradice. Pro děti je to schizofrenní situace – mají přijmout život nabízený jim ve škole, nebo ten doma? to je široký problém: Lidem se na mnoha místech arabského světa nežije dobře, mají tudíž potřebu odcházet do západního světa – a zároveň se cítí proamerickým světem znevýhodněni. Vnímají, že společnost není vůči nim pozitivně nastavená. jediným východiskem je vzdělání.
* Pozorujete na sobě syrské geny?
moc nezvládám evropské tempo, je pro mě rychlé. a taky si myslím, že jsme jiní ve vztahu k dětem. Vidím to na svém bráchovi, který měl první dítě ve čtyřiadvaceti, rodinu bere tak nějak zodpovědněji než mnozí čeští muži. třeba tráví s dětmi veškerý svůj volný čas, dneska už má tři. já mám tátu morise s jeho arabskými geny, ale mámina rodina ze severu Čech byla založená podobně, taky pro ni byl rodinný život vším. Promě je důležité vědět, kdo jsem – znovu jsem si to uvědomila právě u předvolebního klipu Přemluv bábu!
* Že jste si na ten klip zase vzpomněla...
to jsou takové dramatické, mezní situace... třeba názorů erazima Koháka jsem si vždycky vážila, a on o mně napsal něco v tom smyslu, že jsem odpadek společnosti. to si pak člověk musí znovu definovat, co je pro něj důležité, v co by měl věřit a proč. V tomhle jsou vyhrocené situace užitečné.
* A k čemu jste došla?
Že nejdůležitější je vytvořit si kolem sebe dobrou smečku. rodinu, přátele. Proto odmítám pracovní nabídky, které pro mě nemají smysl. hraju jenom v Dejvickém divadle – ale to je přece skvělý! ?
***
„V kavárně jsem často slyšela: Všechny fousáče vybombardovat!“
martha je martha ? Od roku 2006 je ve stálém angažmá v Dejvickém divadle; jen letos hraje ve dvou nových titulech (Muž bez minulosti, Modrovous). ? Účinkovala ve výrazných televizních seriálech (Hop nebo trop, Dobrá čtvrť) a několika dobrých filmech: Tajnosti (2007) či Mamas & Papas (2010). Za postavu Ofky v Dětech noci (2008) získala Křišťálový globus na MFF Karlovy Vary a nominaci na Českého lva. ? Její tatínek, režisér Moris Issa, jako první přebásnil vybrané texty Jaroslava Seiferta do arabštiny.
„V Česku má žena právo na práci, ale mužům tím bere koule.“
O autorovi| Veronika Bednářová, foto Ondřej Němec, reportérka Pátku veronika.bednarova@lidovky.cz
