Malíři Jiřímu Kaločovi vychází reprezentativní kniha, ovšem zcela jiná, než by čtenář předpokládal. Obsah publikace nazvané Socha domu (vyd. Argus) sice mapuje textem i obrazem Kaločovo dílo, avšak zdaleka nepojednává jen o jeho obrazech. Umělec totiž pro své vysněné rozměrné nástěnné malby hledal nejprve „domov“. A to tak, že jim ho nakonec vlastníma rukama postavil. Se stavbou originálního domu, který nemá na českém území zřejmě obdoby, započal již v době, kdy zmíněné malby „žily“ jen v jeho mysli.
Stavba bez plánů V publikaci Socha domu se její autor Jiří Kotalík zabývá detailní historií stavby, která Kaločovi trvala plných třicet devět let. Zdá se neuvěřitelné, že jeden člověk dokázal v dnešní době postavil tak rozsáhlý umělecký objekt téměř úplně sám. „Stavěl jsem prakticky bez plánů, jen se svojí představou v hlavě, která se ovšem v průběhu prací ještě měnila. Trvalo mi to téměř čtyřicet let, protože jsem každý kámen, který na stavbě je, držel tak pětkrát v ruce. Musel jsem ho nejprve vyhrabat z navezené suti, očistit a tak dále. Také jsem měl chvíli pomocníka, ale nakonec jsem musel zase pokračovat sám. Pro každý kámen jsem hledal nejvhodnější místo a nemohl jsem to nikomu jinému svěřit,“ říká Jiří Kaloč, který má nyní z výsledku smíšené pocity. „Myslím, že se mi stavba povedla a splnila můj sen. Na druhou stranu trvala příliš dlouho a moje žena si dokončený dům užila bohužel jen krátce. Navíc jsem občas označován za architekta, čehož si sice velmi vážím, nicméně doufám, že jsem spíše malíř než stavitel,“ přiznává Kaloč.
Publikace Socha domu, která přichází právě na knižní trh, však textem i velkým počtem fotografií dokládá, že přeměna ruiny u Doudleb nad Orlicí v ojedinělé duchovní místo je mimořádným uměleckým počinem. Každý detail rozlehlého domu, jenž je zároveň i ateliérem a výstavní síní, má mimořádnou atmosféru. Z každého prvku je cítit autorovo výtvarné cítění a smysl pro estetiku. Jedna z kapitol se samozřejmě věnuje také nástěnným malbám, pro které byl vlastně objekt postaven. Malby vznikaly mezi léty 2003-2006 a jsou vyústěním malířova vnitřního světa vázaného na rodinu i krajinné panorama Orlických hor s reflexí na ustálený názor formovaný životními zkušenostmi. Nástěnné malby se svou vyzrálostí liší od domu, který se sice dá označit za uměleckou sochu, nicméně nese prvky malířova vývoje a hledání. Malby skryté v útrobách domu jsou naopak jasným vyvrcholením Kaločova zrání, nesou stopy rukopisu, který během stavby dospěl stejně jako jeho autor.
Zahrada jako umělecké dílo Fakt, že nejen stavba, ale také okolní zahrada, je uměleckým dílem s vytříbeným vkusem, dokazuje i to, že fotografie i plánky objektu byly spolu s výtvarnými díly Jiřího Kaloče několikrát vystaveny.
Jiřímu Kaločovi se podařilo propojit atmosféru místa s půvabem maleb a naopak v jeden nedílný celek. Dokazují to výstavy uskutečněné v Praze a Hradci Králové a další, na jejichž přípravě Jiří Kaloč teprve pracuje.
