Vroce 1927, když odmaturoval na gymnáziu, se Stepan Bandera chystal do Čech. Chtěl studovat v polabských Poděbradech na tamější Ukrajinské hospodářské akademii. Nejvýznamnější to ukrajinské emigrantské univerzitě, založené ukrajinskými vzdělanci, kteří uprchli po porážce Západoukrajinské republiky do Masarykova Československa. Kdyby polské ministerstvo vnitra nevydáním pasu tehdy Banderovi nezabránilo v odjezdu a studiu v Čechách, mohl nejen Banderův životopis, ale i celé ukrajinské dějiny vypadat jinak. V liberálním českém prostředí, obklopen politicky umírněnými představiteli ukrajinské „postrakouské“ inteligence, by z Bandery možná nikdy nebyla tak radikální postava boje Ukrajinců za nezávislost. Postava svým bouřlivým osudem a myšlenkami stejně tak temná jako romantická.
Jeho vyznamenání Hrdinou Ukrajiny odcházejícím prezidentem Viktorem Juščenkem dělí, a nemůže nedělit, jak Ukrajince, tak i okolní státy. Ukrajince proto, že země má dvě rozdílné tradice: východ ruskou a sovětskou, kde dodnes opatrují pomníky Lenina, a západ, patřící do roku 1918 k RakouskuUhersku a pak pod Polsko, tradici boje za ukrajinskou nezávislost, symbolizovanou právě jménem Bandera a partyzány z Ukrajinské povstalecké armády.
Akce Visla a řež na Volyni Bandera a „banderovci“ byli pro velkou část obyvatel západní Ukrajiny hrdiny vždy, já sám jsem na jaře roku 1990, ještě za Gorbačovova Sovětského svazu, zažil ve Lvově banderovská shromáždění pod jejich černo-červenými vlajkami. Stejně tak jsem ale před třemi roky v každém městečku na východě Ukrajiny musel povinně pokládat květy k pomníkům sovětských rudoarmějců, těch rudoarmějců, proti nimž „banderovci“ bojovali v haličských lesích ještě v padesátých letech.
V dnes polských Bieszczadech jsem před pár lety jel kolem mohutného pomníku polského generála Karola Swierczewského, jehož zabití ukrajinskými partyzány v březnu 1947 se stalo záminkou k akci Visla. V rámci ní byly vypáleny v Bieszczadech vesnice tamních ukrajinských Bojků a Lemků a jejich obyvatelé (asi 15 000 lidí) byli odvezeni na západ Polska nebo do Sovětského svazu. Zbytky ukrajinských partyzánů pak přes Slovensko a Moravu utíkaly na Západ a československá armáda a bezpečnost, už pod sovětskou taktovkou, je honila a střílela stejně urputně a nemilosrdně, jako kdyby to byli nacisté. Tomu odpovídala i dobová propaganda, která do značné míry přetrvala dodnes.
V Polsku nebyli „banderovci“ nepřáteli jen pro komunisty, ale pro Poláky jako národ. Západní Ukrajina byla totiž do konce druhé světové války národnostně smíšené území a také její metropole Lvov byla klíčovým centrem jak polské, tak ukrajinské vzdělanosti a kultury. V meziválečné době, už v roce 1936, Poláci odsoudili Stepana Banderu za podíl na teroristických akcích ukrajinských nacionalistů k trestu smrti. Přitížilo mu mimo jiné to, že u soudu odmítl mluvit polsky a hájil se pouze ukrajinsky. Z vězení se dostal až na počátku války a před přepadením Sovětského svazu aktivně spolupracoval s nacisty. Když ukrajinské jednotky, vytvořené na jeho popud, po boku nacistů vstoupily do Lvova, vyhlásil Bandera samostatný stát, který ale trval jen dvanáct dnů. Potom nacisté celou vládu pozavírali, Banderu uvěznili v koncentračním táboře a velkou část jeho rodiny zavraždili v Osvětimi.
Zatímco byl Bandera v Sachsenhausenu, bojovali na Haliči všichni proti všem. Poláci, Ukrajinci, nacisté, Sověti. Nejděsivější věci se děly na Volyni, kde v ukrajinsko-polské řeži zahynulo na sto padesát tisíc Poláků, desítky tisíc Ukrajinců, stovky Čechů, tisíce Židů. Bandera, který je s tímto nelítostným „bojem o zem“ spojován, nese však těžko něco víc než nepřímou odpovědnost. „Volyň“ je ale stejně jako „akce Visla“ pro Poláky a Ukrajince tragickým vyhrocením jejich vztahů, které oba národy překonávají podobně těžce jako Češi a Němci Mnichov, okupaci a vyhnání. Proto není divu, že nad vyznamenáním Bandery vyjádřil polský prezident Lech Kaczynski rozčarování.
Beneš, pro Němce zločinec Taková rozčarování si však způsobujeme poměrně často. Naši hrdinové z doby, kdy vznikaly naše národní státy - maršálek Józef Pilsudski, admirál Miklós Horthy, kněz Andrej Hlinka nebo ministr zahraničí a posléze prezident Edvard Beneš -, jsou v mnoha ohledech, především pro okolní národy, podobně problematickými postavami, jako se jeví Ukrajinec Stepan Bandera. Jen velice výjimečně se mezi těmito postavami najdou tak téměř jednoznačně kladné postavy jako Tomáš Garrigue Masaryk - byť: pobavte se o něm třeba s Vídeňáky nebo s nějakým trochu nacionalisticky laděným Slovákem.
Mnoho Čechů pozdvihne obočí, když je na seznam problematických národních hrdinů zařazen Edvard Beneš. Ale už jeho působení na versailleské mírové konferenci, jeho pověst jako duchovního otce Trianonské dohody, ale především Benešův lví podíl na vyhnání (a také zabíjení) tří milionů českých a moravských Němců z něj dělá jednu z nejproblematičtějších postav střední Evropy 20. století. Nemluvě už o Benešových námluvách se Stalinem, které vyvrcholily 25. února 1948, když Beneš nicnečiněním legalizoval komunistický puč.
Dvacáté století, které až na svém konci přineslo nezávislost, svobodu a demokracii všem „národním“ státům ve středovýchodní Evropě, bylo dobou, kdy se za nezměrných obětí, nespravedlností a, nebojme se to říci, zločinů tyto státy vytvářely. V této době plné zvratů, tragédií a dějinných náhod se najde jen velmi málo osobností, které zároveň reprezentují „národní hodnoty“ a současně mohou být hrdiny. A to nejen pro svůj národ - ale osobami, jež mají respekt a úctu i u národů, s nimiž soupeřily, přely se a bojovaly.
Západní Evropa si vzala z druhé světové války poučení, že cesta neomezených národních států, nacionálních mýtů a národních hrdinů je slepou uličkou evropských dějin. Střední a východní Evropa na takové prozření stále ještě čeká.
***
Ve 20. století se najde málo osobností, které reprezentují „národní hodnoty“ a současně mohou být hrdiny nejen pro svůj národ
Cesta ničím neomezených národních států a národních mýtů je slepou uličkou evropských dějin
O autorovi| LUBOŠ PALATA, redaktor LN
