The Mind of the Terrorist: The Psychology of Terrorism from IRA to Al Qaeda
Jerrold M. Post Palgrave Macmillan, New York 2007, 311 stran.
Leaders and their Followers in a Dangerous World
Jerrold M. Post Cornell University Press, Ithaca 2004, 336 stran.
The Psychology of Terrrorism
John Horgan Routledge, London a New York 2005, 199 stran.
Ličnosť terrorista i voprosy borby s terrorizmom
J. M. Antoňjan Nauka, Moskva 2005, 15 stran.
Narodil se v Saúdské Arábii roku 1957 jako sedmnáctý z celkem pětadvaceti synů. Ani na něj, ani na dalších 53 sourozenců, nemohl mít otec miliardář nikdy moc času. Otcovské lásky si příliš neužil už také proto, že otec zemřel, když mu bylo jedenáct. Aby toho nebylo málo, chlapec byl až do svých deseti let zcela odloučen od své matky Hamidy. Ta pro svou přílišnou „emancipovanost“ a vzpurnost patřila k neoblíbeným manželkám a k ostrakizovaným členům rodiny. Tento „syn služky“, jak se o něm v mládí hanlivě hovořilo v rodinných kruzích, se celosvětově „proslavil“ jako iniciátor a organizátor teroristických útoků proti USA z 11. září 2001. Zejména díky Usámu bin Ládinovi, ale také díky aktuálnímu globálnímu vzestupu teroristické hrozby zažívá svou renesanci i psychologie terorismu.
Hledání specifického typu teroristické osobnosti či alespoň nezaměnitelné kombinace charakterových vlastností, kterými se teroristé vyznačují, je z mnoha důvodů lákavé a téma. Budeme-li vědět, jak se odlišuje psychické ustrojení „padoucha“ od běžného člověka, bezpečnostní složky mohou vyvinout lepší metody vyjednávání s útočníky a lepší metody prevence. Také bychom věděli, jak vést účinněji psychologickou válku s terorismem - co dělat, abychom zabránili rekrutování dalších a dalších teroristů.
Psychicky v pořádku Podle autora knihy The Psychology of Terrorism Johna Horgana se zpočátku mezi experty stala oblíbenou hypotéza, že brutální teroristické útoky nemohou být páchány nikým jiným než právě jen brutálními sadisty či psychopaty (případně, že teroristické skupiny přitahují primárně psychiatricky nemocné jedince). Tento „mýtus“ dodnes přežívá ve veřejnosti: teroristický akt je něco natolik nenormálního, že ho musí páchat také jen někdo abnormální - jinak si tu hrůzu ani nelze vysvětlit. Při povrchním pohledu se skutečně zdálo, že charakteristiky typické pro psychopaty - sklon k agresivitě, naprostá absence pocitu viny či lítosti a egoistická perspektiva neschopná zohlednit pohledy, potřeby a pocity druhých lidí - pasují velmi dobře i na výtečníky pohazující bomby a libující si v unášení letadel.
Tento způsob analýzy se však záhy ukázal jako slepá ulička. Žádná klinická diagnostika teroristů totiž dosud nenašla důkazy o jejich psychiatrické nenormálnosti či sklonu k duševním nemocem. Zatím poslední rozsáhlá klinická studie několika desítek pachatelů uvězněných kvůli terorismu provedená moskevským profesorem J. M. Antoňjanem opět konstatovala, že teroristé jsou z psychiatrického hlediska celkem v kondici. To ovšem nelze říci o kontrolní skupině kriminálníků odsouzených za vraždu. Kritici studie Ličnosť terrorista i voprosy borby s terrorizmom vytýkají Antoňjanovi hlavně to, že teroristy nesrovnává s průměrnými Rusy, a hned se sugestivně ptají, jestli by náhodou taková komparace nedopadla v neprospěch běžného občana.
Dnes se dokonce předpokládá, že psychopaty a duševně nemocné jedince teroristické organizace ze svých řad samy rychle a důrazně vyprovodí. Jsou totiž nespolehliví, a pro organizaci i spolubojovníky tak představují zbytečné bezpečnostní riziko.
Zatímco se arzenál používaný psychiatry ukázal jako příliš těžký kalibr pro jemné rozlišení mezi teroristou a slušným občanem, experti na politické násilí se začali předhánět v nabízení sofistikovanějších psychologických odpovědí na otázku, kdo je terorista. Za stále přitažlivou je dle J. Horgana pokládána hypotéza, která interpretuje agresivitu teroristů jako důsledek dlouhodobé frustrace. Jako vyústění opakovaně odpíraného dosahování vytyčených cílů, přání a tužeb, a někdy dokonce i těch nejzákladnějších životních potřeb. Teroristé jsou tak chápáni jako příslušníci marginalizovaných sociálních skupin, jejichž požadavky jsou trvale odmítány či ignorovány. Achillovu patu nejen tohoto přístupu představuje skutečnost, že zdaleka ne všichni teroristé jsou dlouhodobě deprivovaní a na okraj společnosti vylučovaní marginálové. A naopak platí, že z naprosté většiny frustrovaných outsiderů se nikdy nestanou teroristé.
Jeden ze zakladatelů psychologie terorismu a autor knihy The Mind of the Terrorist Jerrold M. Post pro změnu chápe vztah leaderů a „pěšáků“ teroristických organizací jako vzájemnou interakci, do které s větší pravděpodobností vstupují lidé s narcistickým typem osobnosti. Teroristé tedy jsou lidé s problematickým egem a bojující s pocity vlastní nedostatečnosti. Autor se domnívá, že se již od dob klasických prací M. Webera klade příliš jednostranný důraz na „magnetismus“ charismatického vůdce a přitažlivost programu, který se strhujícím zápalem prosazuje. Přitom se podceňuje psychologické ustrojení sympatizantů, a zejména kvalita vztahu, který mezi vůdcem a aktivisty vzniká. Osobnost narcistického vůdce je vždy hladová po nekritickém obdivu a neustále vyžaduje pozornost druhých jako kompenzaci neodbytného pocitu vlastní nedostatečnosti. V dětství se za každou cenu snažila spočinout v centru zájmu rodičů, dnes usiluje o pozornost a obdiv následovníků. Proti tomu narcistická osobnost „pěšáka“ touží nalézt ideál, k němuž by se mohla upnout, mohla k němu vzhlížet a mohla ho následovat podobně nekriticky, jako obdivuje dítě rodiče.
Zatímco v klidných dobách vytvářejí narcističtí jedinci jen okrajová hnutí a sekty, která rozhodně běžného člověka nezvednou ze židle, v příhodném historickém okamžiku mohou získat obrovské množství následovníků. Tajemství úspěchu Hitlera, Imáma Chomejního či bin Ládina spočívá v jejich poselství: „Následuj mě a já se o tebe postarám; společně můžeme začít znovu od začátku a vytvořit spravedlivější společnost; chyba není v nás, ale mimo nás - je to nepřítel, který brání příchodu lepších zítřků, a proto musí být zničen.“
Jestliže se koncepce pracující s narcistickým typem osobnosti zdají být přeci jen spekulativní a empiricky obtížně ověřitelné, podle Johna Horgana dnes převládají hlavně psychodynamické přístupy. Teroristy vykreslují poměrně srozumitelně především jako nevyzrálé jinochy s nedostatečně zformovanou identitou, kteří mohou dokonce právě procházet jednou z mnoha krizí identity a sebepojetí tolik typických pro období dospívání a rané dospělosti. Není náhodou, že teroristické organizace přitahují zejména mládež, často téměř děti. Mladí jsou náchylní sympatizovat s totalitními kolektivistickými hnutími proto, že jim nabídnou smysl života v podobě služby vyššímu ideálu.
John Horgan však není spokojený ani s jedním z těchto tří „pilířů“ psychologie terorismu. Skoro se zdá, že krizí identity netrpí jen dospívající militanti, ale také psychologie terorismu, která neví, kudy se dále ubírat. A frustrovaní možná nejsou jen útočníci, ale i ti psychologové, kterým se po více než třiceti letech bádání nedaří vykreslit přesvědčivý psychologický portrét teroristy. Například profesor Post provedl klinické rozhovory s 35 militanty Hamásu, Islámského džihádu a Hizballáhu. Jejich profil vypadá následovně: svobodní mladíci ve věku 17 až 22 let, spíše s nižším vzděláním, nezaměstnaní, osobnostně nezformovaní a obávající se nejisté budoucnosti. Proti tomu experti Russell a Miller shrnuli výsledky 18 studií různých teroristických skupin takto: jde nejčastěji o svobodné muže ve věku 22 až 24 let, původem ze středních či dokonce vyšších vrstev, s velmi dobrým vzděláním, často vysokoškolským. Kromě toho, že nejde ani tak o portréty psychologické, jako spíše sociologické, je jasné, že většina lidí odpovídajících tomuto popisu si s terorismem nikdy nezadá. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že oba uvedené profily si do značné míry protiřečí. A to je problém výsledků většiny studií.
Jak je to možné? Předně, chybí shoda ohledně samotné definice terorismu, tedy jevu, který je zkoumán. Podle Horgana je však nedosažitelná, protože proces definice sám je součástí širšího střetu protichůdných pohledů na svět a konfliktních zájmů (pro jednoho terorista, pro druhého bojovník za svobodu). Avšak jednotné vymezení problému absentuje také v řadě dalších vědeckých disciplín - a přesto zde dochází k rozvoji poznání. Větší problém podle autora vězí v nedostatku terénního výzkumu: „Asi neexistuje mnoho jiných oblastí společenských věd, kde by se popsalo tolik stran papíru s tak malým výzkumem... Přes 80 % literatury o terorismu se nezakládá na jakékoliv empirické evidenci.“
Podle Horgana je pes zakopán v několika iluzorních předpokladech. Předně, vztah mezi psychologickým profilem člověka a jeho jednáním je jen velmi volný. Jinými slovy, lidé se stejným profilem nebudou v obdobných situacích reagovat o mnoho podobněji či rozdílněji než jedinci odlišných vlastností. Pak by nemělo překvapovat, že psychologické ustrojení teroristy, které se od běžného člověka liší spíše jen subtilně, není samo o sobě příčinou toho, že se někdo vyhodí do vzduchu v autobuse.
Druhý problematický předpoklad se týká samotné existence jedné specifické teroristické osobnosti. Jednotlivé teroristické skupiny se velmi liší svým sociálním, kulturním či ideovým zázemím Aby také ne! Jde přeci především o taktiku boje, prakticky se k ní může uchýlit jakákoliv skupina s jakýmkoliv zázemím a z jakýchkoliv motivů. Jednotlivé teroristické skupiny jsou nota bene silně rozvrstvené i vnitřně, různé pozice vyžadují různé typy lidí. Snaha zobecnit postřehy z výzkumů konkrétních organizací na všechny teroristy je pak krajně problematická. Profesor Post proto v této souvislosti navrhuje mluvit nikoliv o psychologii teroristy v jednotném čísle, nýbrž v plurálu jako o psychologiích teroristů.
Kořeny teroru Proti tomu J. Horgan navrhuje už konečně opustit „obsesi“ psychologickým profilem teroristů a posvítit si na teror jako na proces, během nějž se docela obyčejní lidé radikalizují, stávají se teroristy, jsou jimi a případně také tuto dráhu opouštějí. Nutnou - ale nikoliv postačující - podmínkou na začátku „příběhu“ každého teroristy je existence „kořenů“ teroru. Ty vystupují v různé podobě. Jako zdiskreditované a zkorumpované vlády pošlapávající práva a svobody občanů, jako silní vnější spojenci podporující takovouto vládu „výtečníků“, jako režimy diskriminující část obyvatel, jako cizí okupační a koloniální mocnosti, ale také v podobě působení sekulární nebo náboženské extremistické ideologie, charismatického revolučního vůdce, nebo dokonce v podobě překotné modernizace a pozápadňování.
Jestliže „kořeny“ terorismu zvyšují riziko teroru a dávají odpověď na otázku „proč“ se člověk stává teroristou, doménou psychologie by mělo být, jak k tomu při působení těchto příčin dochází. Jde především o „katalytickou“ událost, o otřesnou zkušenost s bezprávím, které je člověk svědkem nebo se děje přímo jemu. Klíčovým způsobem pak dráhu člověka směrují sousedské komunity, vrstevnické skupiny či univerzitní kluby, ve kterých je začleněn.
John Horgan ale teroristu nevidí jen jako pasivní oběť vnějších okolností, nýbrž i jako „zpolitizovaného“ aktivistu, kterému participace na činnosti organizace vychází jako docela atraktivní záležitost. Může mu nabídnout například pocit důležitosti a moci. V prostředí „odcizených“ skupin, které zpřetrhaly svazky se svými rodinami a komunitami, si může jedinec vydobýt značného uznání v očích spolubojovníků. Ve skupinách, které jsou naopak silně sociálně i hodnotově „vkořeněné“ ve svých komunitách, se kromě toho militanti stávají hrdiny s vysokým společenským statusem i v očích svých rodičů, přátel a sousedů.
Profesor Horgan se čtenáře nesnaží přesvědčit o tom, že je obrazně řečeno oblečený, když sám dobře ví, že je spíše skoro nahý. Jestliže psychologie neví příliš mnoho o tom, jak se člověk teroristou stává, ještě méně má jasno v tom, jak a proč teroru jednoho dne zanechá. Přitom přenesení zájmu tímto neprobádaným směrem by podle něj mohlo být užitečné i z hlediska praktického „boje s terorismem“.
Žádná klinická diagnostika teroristů dosud nenašla důkazy o jejich psychiatrické nenormálnosti či sklonu k duševním nemocem. Teroristé jsou z psychiatrického hlediska celkem v kondici.
O autorovi| Karel Černý, sociolog
