Na Nový Bydžov čekají události, jaké ve svých sedmisetletých dějinách nepamatuje. Zítra odtud bude Česká televize vysílat přímým přenosem debatu politických špiček o bezpečnosti. A na pondělek jinak spíš ospalé městečko sezvalo ke sněmování hned 172 starostů.
Není sice jasné, kolik přesně jich nakonec dorazí, o zájem ale bude mít jejich rozprava postaráno už kvůli naplánované agendě: první ženy a muži měst i obcí budou přemýšlet, jak se vzepřít státu.
Z vrchních pater radnice přehlédne starosta Pavel Louda (ODS) celý rynek. V odpoledních hodinách bývaly podle jeho slov lavičky východočeského Nového Bydžova plné „lelkujících Romů“. Zvlášť ty poblíž heren a barů.
Jenže je zima a sychravo, takže lavičkám teď dělají společnost jen zaparkovaná auta. Prázdnotou ale zejí i příjemně vytopené herny. Kam tedy „lelkující Romové“ zmizeli? Nikam, jen se od chvíle, kdy byli starostou označeni za zdroj všeho neřádu, snaží, aby je nebylo moc vidět.
„Poslední kapka nenávisti občanů k cikánům přetekla. Byla znásilněna dívka cikány při cestě od autobusu, a to v centru města. Cikáni se tady roztahují, otravují, kradou, znásilňují. Občané žádají represe. Cukrování života cikánům už bylo dost,“ napsal starosta sedmitisícového městečka na radniční web.
Nařčení z černobílého vidění a touhy po vládě tvrdé ruky ale odmítá. Sotva mu podle jeho slov může někdo vyčítat nedostatek dobré vůle a snahy. „V uplynulých sedmi letech jsme vyzkoušeli snad všechno. Máme tu terénní pracovnici, organizujeme pro místní Romy veřejně prospěšné práce. Nabízíme jim sociální služby i speciální integrační programy doporučené Evropskou unií. Máme tady nízkoprahové centrum. Nic z toho nenese výsledek, který by stál za řeč,“ vypočítává Pavel Louda ve své kanceláři a bezradně kroutí hlavou.
Protože ani upřímně míněné integrační snahy k cíli nevedly, nastal podle jeho přesvědčení čas na represi. O její podobě má přitom jasno: chce mít možnost odebrat dávky každému, kdo nedokáže ani v tíživé sociální situaci odolat hernám a peníze „na přežití“ utrácí v automatech.
Zatím mu v něčem takovém brání zákon. Pavel Louda proto touží dosáhnout jeho změny. A aby nebojoval osamocen, obeslal 172 dalších kolegů ve službě a sezval je na pondělí k sobě. Nijak se přitom netají ambicí dosáhnout toho, aby se novobydžovské neštěstí stalo přelomovým okamžikem ve vztahu státu k lidem na okraji společnosti. Souostroví chudoby Náhodný návštěvník bude při procházce centrem Nového Bydžova jen těžko hledat odpověď na otázku, proč má právě tohle na první pohled příjemné městečko ve východočeské rovině hostit sraz s takovým programem. Při zběžné prohlídce tady není k vidění nic, co by připomínalo nechvalně proslulé obrázky ze „sociálně vyloučených lokalit“ a ani na vládním seznamu těchto míst Nový Bydžov nefiguruje.
Kdo ale odměří jen pár minut chůze od náměstí, najde v Žižkově ulici garážový dvorek. Silueta vykuchaného auta působí dojmem, jako by šlo o vrakoviště. Garáže ale obývají lidé.
Dnes postarší penzista, kdysi důstojník Československé lidové armády Ladislav Šereš, se ochotně pouští do řeči. „Trvalým pobytem jsem v Jablonci, ale musel jsem se odstěhovat kvůli vzduchu, mám astma,“ vypráví rodák ze slovenské Rožňavy, když přikládá polínko do kamen.
Obdélníková místnost bez pitné vody jej přijde na tři tisíce korun měsíčně a spolu s ním se v ní tísní ještě jeho žena a dvě školou povinné děti. Zrovna vesele skotačí, takže lze jen těžko odhadnout, kvůli které nemoci jsou to dnes vlastně omluveny od povinnosti zasednout do škamen nedaleké školy...
Když přijde řeč na starostovy záměry, vzplanou emoce. „Copak tady berou drogy a dělají problémy jen Romové? Jiní ne? A ten, co tu holku znásilnil, nebyl ani odtud.“ Další obyvatelé garáží dávají zřetelně najevo, že o samozvanou návštěvu nestojí. Proč se přistěhovali do Nového Bydžova oni a jak se jim tu žije, lze tedy jen odhadnout. Kvůli astmatu to ale ve většině případů zřejmě nebude. Pravděpodobnější je jiná varianta.
Jak ukázaly terénní průzkumy, motivuje Romy k vnitřní migraci především touha najít dostupné bydlení. To přitom není nutně laciné, spíše naopak. Za místnost bez tekoucí vody s kamínky platí romské rodiny soukromým ubytovatelům v Česku běžně částky od tří do osmi tisíc korun měsíčně. Je to svého druhu „bytová lichva“: nájemníci si často cenu za bydlení odpracují ve stavebních a výkopových firmách svých „domácích“.
Informace o volných prostorech v zanedbaných domcích nebo garážích čile sdílí romská pošta. Ta funguje v rámci širšího příbuzenstva velmi rychle a jejím nejčastějším médiem je mobilní telefon. Soukromí ubytovatelé už vytvořili stovky ostrovů v různých městech, mezi nimiž se teď v neustálém koloběhu plaví migrující Romové – věční poutníci po archipelagu chudoby. Nyní zavítali i do Nového Bydžova. Za jejich příchodem bude sotva co jiného než momentální nabídka bydlení. Na předchozím „ostrově“ měli nějaký problém a museli před ním utéci jinam.
Nový Bydžov, kde se za posledních pět let romská komunita rozrostla o osmnáct procent a dnes do ní patří každý dvacátý obyvatel sedmitisícového města, tedy zažívá totéž, co se v minulých letech odehrávalo v ústeckých Předlicích či Trmicích, v litvínovském Janově, na Kladně a v desítkách dalších podobných lokalit.
Vzpoura samospráv V Novém Bydžově, ostatně jako skoro všude v Česku, netvoří Romové jednolitou masu, natož komunitu podléhající jednotnému kódu chování a velení. Marně by zde romantikové hledali nějakého vajdu – tradiční obecně uznávanou romskou autoritu.
Když ale loni v listopadu dvaatřicetiletý recidivista poblíž náměstí znásilnil jednadvacetiletou dívku, reagoval dlouholetý starosta (loni byl zvolen do čela radnice už popáté), jako by opak byl pravdou. Vyzval Romy, aby si mezi sebou udělali pořádek. „Dohodli jsme se, že si určí zástupce, se kterými budeme jednat o spolupráci,“ říká.
Koho a jak ale budou takové osoby zastupovat? Romové zde nebydlí v žádné „sociálně vyloučené lokalitě“, ale různě po městě. A poslední zdejší romský poradce byl odejit právě proto, že s některými rodinami komunikoval a s některými ne. Proč předpokládat, že by narychlo vybraní „zástupci“ měli být najednou úspěšnější?
Pravda, znásilnění mladé dívky v centru maloměsta, kde se všichni znají, nemůže nevznítit emoce. Oběť zde nezůstane v anonymitě jako v mnohasettisícových metropolích. Brzy po činu se tak objevila petice požadující zajištění bezpečnosti ve městě. Prakticky obratem ji podepsalo 3257 lidí, tedy polovina novobydžovských občanů.
Pokračování na straně 22
Dokončení ze strany 21
Kdo si ale může dovolit luxus chladné hlavy, zjistí, že pocit bezpečí místním nijak zvlášť scházet nemusí. Kriminalita se zde podle policejních statistik za poslední léta nijak nezvyšuje a objasněnost zůstává trvale vysoká – podle posledních čísel bylo úspěšně vyšetřeno 86 % zločinů.
Zajímavých čísel a informací je v Novém Bydžově vůbec k dispozici překvapivé množství. Město i Královéhradecký kraj zadaly několik průzkumů, z nichž se všetečnější nátury mohou dozvědět i to, kolik Romek používá antikoncepci. Především je z nich ale patrné, že místně pobývajících starousedlých 87 romských rodin čítá dohromady 377 duší, což představuje 5 % obyvatel města. Proměnlivý počet nově příchozích evidovat nelze, z dostupných šetření pouze vyplývá, že pocházejí ze všech koutů republiky, především ale z blízkých Smiřic, Jaroměře a Chlumce nad Cidlinou. Objevily se zde ovšem (a zase neznámo kam zmizely) také tři rodiny ze Slovenska.
Vzpoura samospráv „Máme tady bohužel podnikavce s bydlením,“ komentuje čísla zlostně starosta Louda. „Ubytují Romy v nezkolaudovaných prostorech, v místnosti pět krát pět metrů klidně i patnáct lidí. Dobře víme, že se tam platí úplně nehorázné několikatisícové nájmy, které si v drtivé většině případů u svých ubytovatelů načerno odpracovávají. Příjmy z dávek pak utrácejí v jejich hernách a obchodech a jejich životy se tak točí v začarovaném kruhu,“ dodává. Protože ale mají nově příchozí trvalé bydliště mimo město, nedosáhne samospráva na žádnou z dávek, které pobírají. „Těžko tedy můžeme na nějakém místě ten bludný kruh rozetnout,“ rozhazuje starosta bezradně rukama.
Bojí se přitom, že napříště by se situace mohla ještě zhoršit. Ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek (TOP 09) totiž oprášil starší myšlenku svých předchůdců na založení státního sociálního „hyperúřadu“. Ten by měl mít na starosti vyplácení všech dávek, jež dnes tečou k lidem hned několika kanály – z radnic, úřadů práce i od ministerstva.
„Jestli něco takového opravdu vznikne, bude to neštěstí. Úředníci z centra začnou posílat klientům dávky bez jakékoli jejich znalosti – čistě podle litery zákona, jako automaty,“ dává najevo nelibost vedoucí novobydžovského sociálního odboru Daniela Lusková. Souhlasí sice s tím, že změna je nutná. Podle jejích představ ale v přesně opačném gardu, než jaký chystá ministr Drábek.
„Musíme udělat hlavně všechno pro to, aby přestaly hry s trvalým pobytem. Podívejte se, my tady máme odhadem nějakých 160 Romů, kteří jsou k trvalému pobytu přihlášeni jinde. Nemáme tedy nad nimi vůbec žádnou kontrolu. A pokud by vznikl „hyperúřad“, ztratili bychom ji i nad místními starousedlíky,“ svěřují se Pavel Louda a Daniela Lusková s obavami, které jim leží na srdci.
Jejich touha kontrolovat však nenaráží jen na stát, ale i na hranice soukromých nemovitostí. Tam je totiž provozovatelé bytové lichvy vůbec nemusejí vpustit. A na dlouhodobé návštěvě u nich může pobývat kolik lidí chce. Tím, že „návštěvy“ vlastně oficiálně nebydlí, nelze uvažovat o úspěšné intervenci ze strany stavebního úřadu ani hygieny. Dlouhodobost návštěvy pak žádný zákon nestanovuje. Pokud hostující děti řádně chodí do školy a nejsou nijak zanedbané, ani odbor sociálně-právní ochrany dětí, který jinak může vstoupit kamkoliv, nemá důvod k zásahu.
Aprávě s louskáním tohoto oříšku by Pavel Louda rád začal už v pondělí na chystaném sněmu. Pro začátek doufá, že se od zúčastněných dočká podpory v boji za takovou změnu zákonů, která by samosprávám dala do rukou možnost „sjednat pořádek“. Na lavičkách neklábosit „Sjednat pořádek“ se po svém snaží i nízkoprahové centrum DoPatra, kterému šéfuje Štěpánka Holmanová. „Lidi tady tomu rozumí tak, že pomáháme cikánům, a to je k ničemu, protože ti byli, jsou a budou pořád stejní,“ popisuje terén, v němž pracuje. Právě fátum neměnnosti se ale v centru pokoušejí intenzivně nabourávat. „V lednu jsme oslavili první rok naší činnosti,“ říká Hana Kočířová, na níž leží praktický provoz klubu Čásek, navštěvovaného asi stovkou dětí do patnácti let, i klubu Čas, kam dochází rovněž stovka „mladých dospělých“ od patnácti do šestadvaceti. V obou případech především Romů.
Na parketu klubovny skupina mladíků právě zkouší breakdancové kreace. Dva menší chlapci napodobují podle klipu staženého z YouTube tanečníky řádící na melodii z filmu Řek Zorba. „Do nácviku tanců se nám už přihlásilo i pár neromských děvčat,“ kvituje s uspokojením paní Kočířová. „Podívejte, když jsem tady začala pracovat, tak mě někteří lidé přestali zdravit,“ vysvětluje, proč ji tenhle úspěch tak těší.
Zjevně ostatně těší i radnici. „Od minulého ledna se trestná činnost mládeže snížila o celých 65 %. Nemůžeme samozřejmě pozitivně vědět, jestli je to jen díky aktivitám nízkoprahového zařízení, ale domníváme se, že ano,“ dává vysvědčení ročnímu provozu DoPatra již citovaná Daniela Lusková. Krom jiného také spoluautorka textu na radničním webu, podle něhož „čas, kdy slušný občan pracuje, tráví cikáni rozvalení na lavičkách a spokojeně klábosí“.
Není divu, že lavičkám se od té doby místní Romové vyhýbají. Zvlášť když si město k zajištění pořádku najalo říznou soukromou bezpečnostní agenturu Zenit. její jednatel Michal Danišovič má s udržováním pořádku bohaté zkušenosti. Jako jeden z velitelů jej hlídal už 17. listopadu 1989 na pražské Národní třídě.
Obloukem je obchází i Štefan Buži, který už osm let pracuje v praktické základní škole. Dětem se věnuje od osmi ráno do osmi večer. Ze školy totiž pravidelně odcházívá rovnou do nízkoprahového centra. Na vytížení si nestěžuje, spíš na podmínky. „Nemám s dětmi moc kam chodit. Všechna hřiště jsou zpoplatněná a rodiče mým dětem nepřispějí. Sháním peníze, kde se dá, občas jsem úspěšný, ne ale tolik, jak bych potřeboval,“ vypráví. Do klubovny v nízkoprahovém centru se už leckdy se všemi zájemci nevejde a na veřejnosti vidí místní jeho společnost neradi.
Místního starostu Pavla Loudu zase nerad lidskoprávně uvědomělý pražský advokát Robert Pelikán, který na něj podal trestní oznámení za hanobení rasy a národa. „Jsem přesvědčen o tom, že žijeme v právním státě založeném na určitých hodnotách. Pokud někdo tyto hodnoty porušuje a je zároveň veřejným činitelem, pak je to pro mě dobrý důvod konat a splnit občanskou povinnost, pokud nekoná sama policie,“ vysvětlil své pohnutky Pelikán.
Policie oznámení prošetřuje. V očích novobydžovských bílých se ale z oblíbeného starosty stal mučedník, který je osočován proto, že nazývá věci pravými jmény. „Vždyť jsem vám to říkala, že se o tom tady nedá ani normálně mluvit,“ komentuje Loudovy potíže s policií servírka v hospodě poblíž náměstí.
Coda Až z Nového Bydžova odejdou televizní štáby, politici i sezvaní starostové, čekají místní náročnější věci než jen úklid po početné návštěvě. Na 12. března si jejich náměstí zarezervovala Dělnická strana sociální spravedlnosti, pohrobek Dělnické strany, jež proslula svým pochodem na romské ghetto Janov v severočeském Litvínově. Pochodovat teď chce i Novým Bydžovem. Starostovi to příjemné není – „dělníky“ místní nezvali, ale nemají žádný zákonný nástroj, jak řádně nahlášené shromáždění nepovolit.
O „cikány“ na lavičkách Novobydžovští nestojí a chystají se vzepřít. „Náckové“ třískající v rytmu botami o dlažební kostky náměstí ale také evidentně nejsou společností, po které touží. Třeba se pondělní sněm pokusí vzepřít i jim.
***
Protože ani sedm let upřímné integrační snahy nepřineslo žádné hmatatelné výsledky, nastal podle starosty Pavla Loudy čas na represi Až z Bydžova odejdou kamery, čeká místní méně vítaná návštěva. Sraz si u nich chce dát Dělnická strana sociální spravedlnosti.
Ve městě teď klid střeží soukromá bezpečnostní agentura, jejíž jednatel má bohaté zkušenosti. Pořádek hlídal už 17. listopadu 1989 na Národní třídě.
