* Mezinárodní měnový fond jako hlavní advokát snižování rozpočtových schodků v nové studii překvapivě říká, že by zadlužené země měly přes rozpočet zároveň stimulovat ekonomiku. Jak se to dá dělat dohromady?
Všude se řeší hrozba, že snižování dluhů a státních výdajů může stáhnout oslabené země do deflace s poklesem cen a platů, která prohloubí recesi. Stále dokola se opakují přirovnání k následkům velké deprese třicátých let. Myslím, že to je omyl. Největším rizikem je naopak příliš mnoho dluhů. To přináší nestabilitu na finanční trhy, banky se bojí a nepůjčují. Tím se zpomaluje ekonomika a prodlužuje recese. Snížením výdajů nic neriskujeme. Velmi riskujeme, když dluhy snižovat nebudeme.
* Co by teď měly země s velkými schodky rozpočtů dělat?
Musí si dát do pořádku veřejné finance. Bez toho se jim nepodaří ani obnovit hospodářský růst, ani snížit nezaměstnanost. Jednorázové škrty, kdy se některé výdaje provizorně sníží na rok dva, ale nic neřeší. Musí se udělat opravdu hluboké reformy, které ty rozpočty dají do pořádku na dlouhou dobu. Ničemu jinému už dnes investoři neuvěří. Nic jiného nevrátí stabilitu na finanční trhy. Bez ní nebudou banky půjčovat, takže firmy se nedostanou k penězům a nenabídnou nová místa. Zašli jsme tak daleko, že už nemůžeme dělat žádné kosmetické reformy jen tak naoko. Tomu už nikdo neuvěří.
* Co dokáže do ekonomiky tu důvěru vrátit?
Dvě největší zátěže ve všech evropských rozpočtech jsou důchody a platy státních zaměstnanců. Ty musíte dát do dlouhodobého souladu s příjmy státních rozpočtů. Takže úplně otevřeně řečeno: musíte asi propustit část lidí ve státní správě, vzít jim všechny ty třinácté a další platy a podstatně oddálit věk odchodu do penze.
* Právě teď se vede vášnivá debata mezi fiskálními konzervativci a zastánci rozpočtových stimulů vedenými nobelistou Paulem Krugmanem. Ti by vám namítli, že když tyto výdaje omezíte, lidé budou mít méně peněz na útraty a tím přidusíte oslabenou ekonomiku.
Kde pro to berou důkazy? Odvolávají se na jedinou podobnost s časy po velké depresi třicátých let. To se ale vůbec nedá srovnávat. To byla úplně jiná doba. Historie posledních čtyřiceti let ukazuje něco úplně jiného. Prudké snížení státních výdajů a dluhů ekonomiku neudusilo, ale naopak pomohlo k růstu. Ve své studii jsem prošel všechny rozpočtové reformy v zemích OECD v letech 1970 až 2007 a jednoznačně se to prokázalo. To jsou prostě fakta. Stejně tak se pořád dokola opakuje konvenční moudrost, že vlády, které udělají rozpočtové škrty, za to tvrdě politicky zaplatí. Pravdou je pravý opak: většina z nich byla znovu zvolena.
* Proč se po škrtech a snížení dluhů ekonomika rychle zotaví?
Když byste v těžké době vysokých dluhů nešetřili, lidé budou velmi dobře tušit, že jednou to přijít musí. Budou očekávat těžké časy a zvýšení daní. Budou se dívat do budoucna s obavou a rozhodně nebudou utrácet. Podnikatelé se nebudou pouštět do investic. Všichni budou hodně zdrženliví. Když naopak vidíte, že se dělá pořádek a vyhlídky jsou dobré, tak vám to dodá důvěru, přestože se vám momentálně zrovna snížil plat nebo máte méně veřejných zakázek. To jen politici pořád žijí v iluzích, že se dá prosperita a popularita koupit za vyšší státní výdaje.
* Proč si odmítají připustit realitu?
Keynesovu teorii, že se dá vyššími státními výdaji v těžké době povzbudit ekonomika, má společnost hluboko pod kůží. Stále dokola se opakovala v době, kdy většina vládnoucích elit studovala a formovala si názory. Úplně se zapomíná, že Keynes to napsal ve třicátých letech, kdy vládní výdaje byly kolem 15 až 30 procent HDP. Dnes je to v Evropě kolem padesáti procent. Proto se to s dobou po velké depresi nedá srovnávat.
* Proč ale politici stále věří, že jim vyšší výdaje přinesou popularitu? I to přece všechna fakta z posledních desetiletí vyvracejí.
Podléhají optickému klamu. Když snížíte platy nebo oddálíte věk odchodu do penze, budou ulice plné řvoucích odborářů. Jsou toho plné televize a noviny. Je to akční podívaná. To vytvoří dojem, že reformy většina lidí odmítá. Většinou to vůbec není pravda. Politici tomu odborářskému tlaku velmi často podlehnou a sami sobě vsugerují, že dělají něco, co jim politicky uškodí.
* Proč se vlivných lobby, jako jsou odboráři, politici bojí, když mají většinu společnosti na své straně? Mnozí z nich věří průzkumům, takže to dobře vědí.
Většina voličů není organizovaná v žádné lobby. Proto ti, kdo jsou dobře organizovaní, jako státní zaměstnanci, mají velkou sílu. Je to podobné, jako že mají na politiku silnější vliv velké firmy, přestože v ekonomice sehrávají slabší roli než malé a střední podniky. Ty ale nejsou většinou nijak organizovány. Velká lobby dělá vždycky hodně humbuku, na který politici slyší. Podléhají dojmu síly. Fakta z výzkumů přitom jasně dokazují, že když politici rychle po zvolení udělají pořádné reformy, společnost to ocení a většinou jsou znovu zvoleni. Řada výzkumů ukazuje, že veřejnost nevolí politiky, kteří zvyšují výdaje a dělají dluhy.
* Platí to ve všech vyspělých zemích?
Podívejte se na dnešní Ameriku. Obama se snažil stimulovat vyššími výdaji ekonomiku a k popularitě si tím nijak nepomohl. Američané to vnímají negativně. Bojí se, že za to dřív nebo později zaplatí vyššími daněmi. Myslím, že Obama na to v listopadových volbách do Kongresu doplatí.
* Které nátlakové skupiny jsou schopny v politicích vyvolat falešnou iluzi, že dělají něco nepopulárního?
V Evropě jsou to státní zaměstnanci a důchodci. Pak jsou samozřejmě schopni hodně humbuku udělat také zemědělci a železničáři. Skoro nejtěžší je prosadit penzijní reformu. Přitom je pro omezení dluhů nejvíc potřebná. Věk odchodu do penze se posouvá, ale ne tak rychle jako délka života. V mnoha evropských zemích mají důchodci a lidé těsně před penzí obrovský vliv v odborech.
* Kde jsou silné odbory důchodců?
V mnoha zemích, hlavně v jižní Evropě od Itálie po Španělsko. Velký vliv mají také lidé těsně před penzí, ti se kolektivně o své zájmy starají výrazně víc než mladší generace. Proto důchodové reformy vypadají na první pohled tak politicky neschůdně. Většina členů v mnoha odborových svazech jsou důchodci. Snižování státních výdajů a dluhů jde proti jejich zájmům. Dlouhodobější výhled je navíc zajímá méně než mladší lidi.
* Význam odborů ve společnosti stále klesá. Proč si od nich nechají politici tu neplatnou konvenční moudrost o nepopulárních škrtech vnucovat?
V každé zemi je to úplně jinak. Ve Francii mají velmi málo členů, ale politici jim tradičně velmi ustupují. Ve Skandinávii jsou odbory silné, ale s vládami spolupracují jako partneři. To jsou obrovské kulturní rozdíly. Proto se skandinávští politici nebojí úsporné věci prosazovat. Taky tam nevidíte žádné nezvladatelné státní dluhy.
* Proč ale politici ustupují hlučným odborářům, kteří nemají ve společnosti podporu, a vzdávají úsporné reformy? Přece tím škodí hlavně sami sobě. I ve Francii a Itálii teď podle průzkumů většina společnosti podporuje snižování dluhů, ale politici s ním váhají.
Stávky ale otráví hodně lidem život a nakonec se můžou naštvat na politiky, že neumí udělat pořádek. Takže jim přestanou věřit nikoliv kvůli nepopulárním škrtům, ale proto, že neumí ten chaos uklidnit. A politici si špatně vyloží, proč jim klesá popularita.
* Říkáte, že úspěšné mohou být velké a přesvědčivé úspory. Jak konkrétně vypadají?
Nejhorší je, když vláda fixluje. Tváří se, že dělá škrty, ale jen přesouvá výdaje na další roky. Dluhy přesvědčivě nesnížíte tím, že odložíte investice do infrastruktury. Stejně je jednou budete muset udělat. Politicky i ekonomicky úspěšné mohou být škrty dlouhodobého charakteru, jako jsou změny v penzích, platech a sociálních dávkách. Vlastně všechno, co vypadá na první pohled nepopulárně. Výzkumy prokazují, že v politice platí to stejné, co v jiných branžích. Musíte být přesvědčiví. Klasický příklad je to oddálení penzijního věku. Vypadá to nepopulárně, ale lidé cítí, že se společnost mění na generace dopředu.
* Co dalšího je přesvědčivá reforma?
Změny v platech a pracovních podmínkách státních zaměstnanců. Lidé musí cítit, že politici mají přesnou vizi, jak společnost proměnit. Pak mají dojem, že jim to přináší do života jistotu, a příště jim znovu dají svůj hlas. Takové reformy samozřejmě velmi přesně poznají i finanční trhy. Takže banky začnou víc půjčovat, sníží se úroky a celá ekonomika se může víc rozjet.
* Ve vaší studii tvrdíte, že výrazně úspěšnější je snižování dluhů přes škrty výdajů než přes zvyšování daní. Proč rychleji nastartují ekonomiku a navíc většinou přispějí ke znovuzvolení vlády?
Když v zadlužené oslabené zemi zvýšíte daně, přidusíte tím hospodářských růst. Přes šedesát procent neúspěšných rozpočtových reforem byly ty, kdy se zvyšovaly daně. Naopak sedmdesát procent všech reforem, kdy se škrtaly výdaje, rychle obnovilo ekonomický růst a přispělo ke znovuzvolení úřadující vlády. Vyšší daně vám přidusí aktivitu. Lidé budou míň pracovat, firmy nabídnou méně pracovních míst. To není žádná ideologie konzervativců, fakta to velmi přesvědčivě dokazují.
* Proč lidé raději znovu zvolí vládu, která seškrtala platy a dávky, než tu zvyšující daně?
To se samozřejmě liší zemi od země. Třeba ve Skandinávii nemají lidé problém smířit se s vyššími daněmi. Stát už ale ve většině vyspělých zemích přerozděluje 40 až 50 procent HDP. Když si politici v takové situaci řeknou o vyšší daně, aby mohli snížit dluhy, už to působí dost neúnosně. I v tradičně sociální Evropě už se ochota lidí platit státu víc než polovinu toho, co vydělají, dostává na hranu. Už toho mají dost. Evropské vlády se teď chovají až překvapivě rozumně. Snaží se snižovat výdaje. Málokdy narazíte na někoho, kdo chce raději zvyšovat daně. Debatuje se, jak moc se sníží výdaje, ne o kolik se zvýší daně.
* Britská vláda zvýšila DPH a Maďarsko chce místo škrtů nasadit novou bankovní daň.
Jistě, ale dvě třetiny britských úspor jdou přes škrty ve výdajích. Astřední Evropa se chová trochu jinak než bohatší země Západu. Ještě si na vlastní kůži neprožila některé zkušenosti.
* Historie podle vás také jasně ukazuje, že úspěšné reformy musí vláda udělat rychle po zvolení. Kolik na ně má času?
Nedá se přesně říct, jestli je to pět měsíců, nebo první rok a půl. Rozhodující je, že na začátku je vláda většinou nejsilnější. Má čerstvou legitimitu z voleb, ještě neztratila odhodlání plnit slíbený program, ještě nezačaly různé koaliční a personální spory. Je tam nejvíc energie. S přibývajícím časem se všechny předpoklady k úspěšným reformám jen zhoršují. Čím dřív navíc škrty uděláte, tím dřív se může rozjet ekonomika. Klesne nezaměstnanost a lidé vidí, že vaše politika je úspěšná a má výsledky. Politici se můžou do příštích voleb předvést jako úspěšní lídři.
* Tvrdíte také, že zkušení voliči v tradičních demokraciích trestají politiky, kteří si před volbami chtějí koupit hlasy novými výdaji. V nových demokraciích na to lidé ještě skočí. Kam patří postkomunistická střední Evropa?
Střední Evropa je stále ještě nezkušenou novou demokracií.
* K důvěryhodným rozpočtovým reformám se podle vašich výzkumů nedají suverénní země přinutit tlakem zvenčí. Proč?
Takový tlak nemá legitimitu. Dokážete si představit, jak by Německo nebo Francie přijaly rozpočtové škrty nadiktované z Bruselu? Politici by je těžko entuziasticky prosazovali a riskovali tím vlastní kariéru. To stejné platí samozřejmě i pro menší země. Rozpočtovou politiku nemůžete dělat na evropské úrovni. Všechna ta zpřísnění, co se teď navrhují a debatují, nemůžou mít nikdy podstatný vliv na národní rozpočty. Evropská úroveň je ideální k odbourávání obchodních bariér, ne ke společným daním a pravidlům pro rozpočty. Nedokážu si představit, že by v dohledné době vznikla rozpočtová unie. To je utopie.
* Většina ekonomů už se shodne, že měnová unie bez rozpočtové unie nemůže přežít. Vy říkáte, že nemůžou účinně fungovat ani společná pravidla pro státní dluhy. Jak to dopadne s eurem?
Od přísnějších podmínek pro státní dluhy bych opravdu nic moc nečekal. Když bude chtít některá vláda nezřízeně utrácet a zadlužovat se, udělá to bez ohledu na evropská pravidla.
* Rozpadne se eurozóna?
Na pozitivní vývoj v Řecku bych moc nesázel. Ostatní země si ale i bez bruselského tlaku dají věci do pořádku. Moc dobře vědí, že je to v jejich vlastním zájmu. Španělé, Portugalci a hlavně Irové se snaží. Myslím, že se jim podaří dluhy snížit. Odhady rozpadu eura jsou těžké, svět se rychle mění. Řecko možná odejde, ale zbytek zůstane. Evropské elity do toho projektu investovaly příliš mnoho politického kapitálu. Ta cena rozpadu by byla obrovská. Byl by to kolaps Evropské unie. Evropa jako geopolitická síla by úplně upadla. To si nikdo nedovolí. Všichni, včetně Němců, budou platit jakoukoliv cenu, jen aby tomu zabránili.
***
ALBERTO ALESINA * Jeden z nejvlivnějších ekonomů zabývajících se veřejnými financemi přednáší politickou ekonomii na Harvardu. Pracoval na řadě amerických i evropských univerzit, ve Světové bance i Mezinárodním měnovém fondu. * Publikuje v předních ekonomických časopisech. Zkoumá souvislosti mezi politikou a ekonomikou, vliv evropské integrace a sílícího sociálního státu na prosperitu. * V knize Future of Europe: Reform or Decline tvrdí, že Evropa je přeregulovaný a příliš ochranářský kontinent a bez reforem ji čeká úpadek a ztráta vlivu ve světě. V knize Fighting Poverty in the US and Europe: A World of Difference se zabývá dlouhodobě udržitelným sociálním státem.
