Jsem ekonom, a čtenář by proto mohl očekávat, že začnu vyčíslovat výnosy a náklady sčítání lidu. Jistě, prozkoumat hospodárnost sčítání není na škodu, zvlášť když výdaje na jeho zajištění se počítají v (pro většinu z nás nepředstavitelných) miliardách korun. Jenomže toto zkoumání by bylo ze dvou důvodů úplně zbytečné. Za prvé, údaje o finančních efektech se dají odhadovat jen tak hrubě, že by každému z nás výsledek vyšel přesně podle toho, v co doufáme. (Nešlo by o naši nepoctivost, ale o to, že každý přikládáme různým aspektům různou váhu.)
V tomto směru se smiřme se s tím, že oprávněnost sčítání lidu je založena více na dojmech než faktech. (Můžete zde se mnou nesouhlasit - v tom případě si ale položte otázku: jak je možné, že pro tak důležité rozhodnutí, jako je přijetí zákona o sčítání lidu, nebyla vypracována důkladná finanční analýza?)
Je tu však hlavně druhý důvod, proč se nebavit o hospodárnosti: první totiž musí přece přijít na řadu otázka legitimity. Je povinné sčítání lidu, domů a bytů legitimní? Nezasahuje příliš do našich základních lidských práv? Vím, že zastánci sčítání, a dokonce i někteří ekonomové řeknou, že ptát se po jeho legitimitě je vlastně stejné jako ptát se po jeho hospodárnosti: „Na jedné misce vah je právo na ochranu soukromí, na druhé misce vah je veřejný zájem. Když se veřejný zájem vyplatí, dáme přednost jemu, když ne, dostanou přednost individuální práva.“
Na papíře to zní pěkně. Ale co k tomu mohu dodat jako ekonom? Že reálně o tom, co je veřejný zájem, rozhodují reální lidé. Že výpočet výhodnosti uplatnění veřejného zájmu provádějí reální lidé. A reální lidé jsou (ne)informovaní, (ne)zaujatí, (ne)podléhající tlakům zájmových skupin atd. Výsledkem je to, co eufemisticky nazýváme „vládní selhání“. Kdyby neexistovala žádná mez uplatňování veřejného zájmu, existovalo by stálé riziko totálního vládního selhání - protože kdo chce a má prostředky, tomu ony výpočty vždycky vyjdou; kdo chce a má prostředky, ten si vždycky dokáže naklonit zastupitele nebo soudce. Toto riziko totálního zneužití nelze vyjádřit číslem, a proto je nutné zaujmout postoj principiální. Některé oblasti prostě veřejnému zájmu musí zůstat zapovězeny, bez ohledu na konkrétní výpočty. Kdyby mne Česká republika v rámci sčítání lidu žádala o dobrovolné poskytnutí údajů, nemohu proti takové akci (až na případnou nehospodárnost) nic namítat. Bylo by jen na mně, zda riziko zneužití citlivých údajů podstoupím. Stát však nemá právo mne k odpovědím nutit. K vykonávání jeho základních funkcí to není nezbytné (ne ve všech vyspělých zemích je sčítání povinné), takže porušuje mé základní lidské právo „na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o mojí osobě“.
Snad se vám zdá, že mluvím příliš obecně. Připomeňte si tedy druhou světovou válku, kdy německé okupační síly využívaly podrobných údajů o obyvatelstvu k jeho útlaku a likvidaci. Věříte, že se do konce vašeho života nezmění zdejší politický režim? Věříte, že vaše dnešní údaje nebudou nikdy moci přijít do ruky nepovolaným? Já ne.
***
VŠE S NADHLEDEM Kdyby mě Česká republika v rámci sčítání lidu žádala o dobrovolné poskytnutí údajů, nemohu proti takové akci nic namítat. Stát však nemá právo mne k odpovědím nutit.
O autorovi| MIROSLAV SVOBODA Národohospodářská fakulta
