Kamil Princ se se svou přítelkyní seznámil jednou z nejobvyklejších cest - přes internet, na chatu. Jejich vztah však rozhodně obvyklý není -obchodnímu referentovi Kamilovi je dvacet dva, jeho přítelkyně úřednice Ivana Kalenská je o dvacet let starší. Ani jeden z nich prý nevstupoval do virtuálních místností s cílem najít životního partnera; chtěli poznat nové přátele. Už si ani nepamatují, co jednoho na druhém zaujalo -jestli přezdívka nebo nějaká vtipná odpověď. „Něco“ ale kliklo, protože se chtěli brzo vidět.
„Virtuální komunikace je odlišná od osobní, tak jsem chtěl Ivu poznat co nejdříve,“ říká Kamil. Neočekával vztah, ale byl zvědavý, kdo je ta příjemná žena, se kterou si tak dobře rozumí.
„Už když jsem Kamila poprvé uviděla na fotce, bylo mi jasné, že je to ,on‘. Zároveň to pro mě byl i tak trochu šok. Hned jsem si uvědomila, jaké nepříjemnosti může ten věkový rozdíl v budoucnu přinést. Nechtěla jsem být případnou příčinou jeho nesnází, takže když pak přišlo na osobní kontakt a zjistili jsme, že si skvěle rozumíme, sama sebe jsem mu rozmlouvala,“ vzpomíná Ivana.
Už během prvního setkání totiž zjistili, že se shodnou v názorech na filozofii, politiku i společenské záležitosti. Přestože mu Ivana vztah rozmlouvala, Kamil začal ještě jako student každý týden jezdit do Prahy a trávil s ní víkendy. U Ivy se učil na maturitu a brzy si tu našel práci.
Pro počátek jejich vztahu je podstatné, že Ivana má za sebou úspěšnou onkologickou léčbu. Nad rakovinou sice zvítězila, ale od bývalého manžela zažívala v době po ukončení léčby takové násilí, že musela nějaký čas strávit v azylovém domě. Po této životní zkušenosti se o muže programově přestala zajímat. Zjistila, že umí být šťastná sama se sebou.
A právě když se v single stavu zabydlela, přišel Kamil... Ivana se zamilovala, ale zároveň cítila obavy. „Co jsem se jí musel navysvětlovat, že obavy jsou zbytečné, že je pro mě skvělou partnerkou a že spolu všechno zvládneme,“ popisuje jejich začátky Kamil.
„On byl naprosto jednoznačně rozhodnutý se mnou žít. To já jsem v sobě musela překonávat předsudky. Dneska si myslím, že se mi už podařilo nad všechno se povznést,“ říká Ivana a pokračuje: „Když jsme spolu venku, držíme se za ruce. A je legrační, jak na nás kdo kouká. S překvapením si nás prohlížejí hlavně starší ženy a mladí kluci. Starší muži a mladé ženy vyzařují spíš pochopení. Taky jsem si řekla, že když dvacetiletá může mít padesátiletého a nikdo se nad tím nepozastavuje, už je čas posilovat druhou misku vah. Potkávám víc takových párů a vždycky na sebe spiklenecky mrkneme.“
Je patrné, že Ivana je s věkovým rozdílem dokonale sžitá. „Kamil mě utvrzoval v tom, co je správné, pár týdnů. Pak jsem si řekla, že kalendářní problém má ten, kdo ho řeší, a to já už nejsem, a ostatní nás tolik nezajímají.“ Konečně pořádný chlap Přece jen však existuje pár lidí, jejichž názor je pro Kamila a Ivanu důležitý: původní rodiny. „Když jsem mámě poslala Kamilovu fotku, byla nadšená, že mám konečně pořádného mužského. Táta má mladou přítelkyni, ten byl úplně v pohodě. Měla jsem obavu, co dcera, ale byla ráda, že jsem šťastná. A že mi určitě spousta žen závidí, protože je lepší mít ve čtyřiceti mladého muže než starého. Když jeho fotku viděla kamarádka v práci, tak se smála. Říkala: ,Ty máš stejně starého přítele jako já syna‘.“
A jak to bylo u Kamila? „Rodiče mě respektují, vědí, že mě dobře vychovali a že když se pro něco rozhodnu, jdu tvrdohlavě za tím. Zprvu jsem s nimi na téma svého vztahu vedl rozličné diskuse, při nichž jsem je přesvědčil o správnosti a nezměnitelnosti své volby. Ivču přijali dobře. Názor rodiny je pro mě důležitý, ale ne rozhodující,“ říká mladý muž a Ivana doplňuje, že podpora přišla i z neočekávané strany: „Kamilova babička mi řekla: Hele, holka, v našem rodě měly ženský vždycky mladší chlapy!“ „Děti? Nejsou moje priorita“ Vypadá to až příliš ideálně. Ale co zachování rodu? Od určitého věku vidí rodiče partnera svého dítěte jako biologickou základnu pro pokračování rodu. „Nepovažuji děti za svou životní prioritu a vlastně ani neuvažuji o tom, je někdy mít. Chci ještě studovat, mám zájem se věnovat hodně umění, moje cíle jsou jiné než vychovávat děti,“ tvrdí Kamil.
Iva už po onkologické léčbě vlastní děti mít nemůže. „Samozřejmě že je jednou můžeme adoptovat. Prozatím na dálku finančně podporujeme jednoho chlapečka a holčičku v Nepálu,“ dodává mladý muž.
Opravdu nemají nějaký problém vyplývající z dvaceti let, které je dělí? Kamil se mi to snaží vymluvit: „Ptáte se pořád na problém, ale my ho nikde nevidíme. Žijeme v Praze a tady nás nikdo nesleduje, lidé se zabývají sami sebou. Pro páry, které jsou něčím méně obvyklé, je prostředí velkoměsta vstřícné.“
Jeho dřívější přítelkyně byly mladší než on. „Rozuměli jsme si, ale nakonec to vždycky z nějakého důvodu nevyšlo. U Ivči mi imponuje inteligence, životní zkušenost, moudrost, nadhled, můžu se s ní bavit o náročných tématech. Hned ze sebe všechno vychrlí, já hodně přemýšlím, než něco řeknu. Když tady pořád řešíme věkový rozdíl, chci zdůraznit, že se podle mě biologickému věku dává větší význam, než mu patří. Mluvil jsem s ženami,kterým je pětadvacet, a jejich duše mi připadala stará, a s šedesátiletými, které se mi zdály jako holky. Pro mě je podstatná vlna porozumění a tu máme s Ivčou báječně sladěnou,“ pochvaluje si mladý muž.
Kamilovi se líbí, že Ivana má jako dcera umělce blízko k umění. On sám složil první jednoduchou písničku, když mu byly čtyři. V dětství studoval hru na klavír a akordeon a v patnácti začal psát texty k hudbě a básně. Ty píše dosud -a spousta z nich je adresována jeho nynější životní partnerce.
„K narozeninám mi Kamil složil a nazpíval zamilovanou píseň. To se každá žena vznáší!“ pochvaluje si Ivana. Básně a skladby pohnuly srdcem pořádkumilovné ženy tak, že se Kamilovy hudební nástroje přestěhovaly zpod postele a zastávají čestné místo v jejich malém bytě. Dokonce si letos z Irska dovezla keltský buben, takže teď muzicírují spolu.
„Co znám Ivanku, je mojí múzou i manažerem. Konzultuju s ní svou tvorbu a i díky její podpoře jsem se vypracoval na redaktora literárního serveru a začínám spolupracovat s jedním vydavatelstvím.“
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Je známo, že zamilovaní mají jinou (hezčí) optiku vidění světa. Ale nějaké neshody už přece musejí být?... „Čím mě naštvala opravdu? To vůbec nevím, excelovou tabulku jsem si na to nevytvořil. Ale občas se Ivany dotkne něco, co nemyslím nijak negativně vůči její osobě, ale ona to tak vezme. Další neshody vznikají při hlasitém nahrávání písní v mém malém domácím studiu a ani říznou hru na elektrickou kytaru někdy neocení. Jako každá správná žena je impulzivní, ale nakonec vždycky roztaje. Já ji vidím jako inteligentní ženu, která má zároveň duši holčičky s culíčky, tak spolu můžeme taky spontánně blbnout,“ oceňuje Kamil.
„Čím by mě štval?“ diví se Ivana otázce. „Ničím, protože jsem z předešlých vztahů poučená. Hlavně jsem hned ze začátku nastavila pravidla, že se nenechám v ničem omezovat. Hodně na sobě pracuji, učím se, chodím do kurzů, mám spoustu koníčků, známých a přátel. Jsem ráda, že jsme svobodní oba dva a přitom dokonalá společná jednotka. Nadneseně řečeno, dala jsem na pokyn srdce a přijala lásku. Připadám si jako lego, puzzle, přesně do sebe zapadáme, neděláme zcela stejné věci, ale úplně synergické. Á, už jsem si vzpomněla, čím mě štve,“ vyhrkne radostně. „Když má sluchátka v uších, tak si myslím, že se mnou nekomunikuje. A také když jsme na procházce, kochám se přírodou, ale to pro Kamila není podstatné, raději by psal texty. Už jsem si to srovnala, já jsem vizuální typ a on auditivní kinestetik, a nechtějte po mně, abych to řekla česky.“ Konečně jsem ženská „Jsem šťastná, všechno mě baví, jsem motivovaná a ze všeho mám radost. Kamil svou přirozenou galantností a pozorností podporuje mou ženskost. Neřeším už svou váhu, se kterou kvůli následkům léčby nemoci nemohu moc dělat, a začalo mě bavit vaření, protože to Kamil oceňuje,“ vysvětluje Ivana. „Ivča občas neměla šťastný život, rád bych jí to teď vynahradil,“ konstatuje Kamil. „Vždycky jsem cítil k dívkám odpovědnost, chtěl jsem je chránit, zabezpečit jim bezstarostný život.
Chci ještě studovat a pracovat na sobě, ale za pět šest let bych jí rád pomohl vyplnit její sny.“
Není to příliš zodpovědné od tak mladého muže? Kdyby žil doma u maminky, měl by dokonalý servis, žádné starosti ani odpovědnost.
„Nebral bych to jako morálně správné materiálně zatěžovat svou rodinu donekonečna.
Nejsem o nic ochuzený, když něco dávám, je to mnohem víc, než když dostávám.“
U mužů s výrazně mladšími partnerkami se obvykle kombinuje role otce a milence. Jak je to u Ivy - je matkou a milenkou v jednom? „Uvnitř našeho vztahu tenhle úhel neexistuje. To může být jen pohled nezasvěceného okolí,“ odmítá to Ivana. Současný vztah vypadá idylicky, co partneři říkají, to z nich skutečně vyzařuje. A vedle skutečného Prince se snad dá očekávat i pohádkový konec. „Ano, prstýnek jsme už vybrali, ale ještě ho nenosím. Brzy ho dostanu opravdicky, to znamená, až mi ho navlékne,“ prozrazuje Ivana. „Jistě, je zásnubní,“ potvrzuje mladý Princ a dodává: „Se svatbou počítám na jistotu.“ Bude to prý velká svatba v bílém a Kamil s Ivanou si ji hodlají náležitě užít.
Podle mě se biologickému věku dává větší význam, než mu patří. Pro mě je podstatná vlna porozumění. Kamil
