Výstavou v Mánesu prolíná několik témat, která autora v posledních letech zajímají. Nad ukřižováním se například Milan Knížák zamýšlí z různých pohledů a vytvořil celou kolekci těchto motivů. Další série tvoří hlavy a sochy vyjadřující metafory. Nakonec jsou tu i fotografie, kde se autor snaží ztvárnit sám sebe nebo prostředí, v němž se pohybuje.
V obrazech, někdy doprovázených slovem, jsou verše připomínající underground 70. a 80. let, najdeme zde i texty blízké Plastic People. Obrazy ale také zřetelně dokládají, že malba není autorovou nejsilnější stránkou, portréty jsou nejslabším místem expozice, také jejich humor je příliš nucený (Slovanský Adolf, 2007).
Knížákův projev je zajímavý spíš tam, kde jsou použity prostředky vyrůstající z konceptuální tvorby 60. - 80. let. Někdy se objevují pokusy o ironii (Ukřižovat nestačí), které ale většinou působí nepřirozeně. Bez zajímavosti není ani prostupování různých prostorových plánů (Inside, 2007), ale opět: nejde o nic nového. Knížák také spojuje s malbou postupy, které se v evropském umění objevují od poloviny minulého století. Jde například o prořezávání plátna nebo jeho propalování. Pro středoevropskou oblast je odjakživa typické právě prolínání a spojování různých vlivů. Není ale zárukou originálního výrazu, a to platí i zde, i když třeba umělcovo malování na vzorované látky je docela půvabné. Na druhé straně zavěšování bavlnek spletených do copánků připíchnutých spínacími špendlíky až příliš vězí v 60. letech, podobné postupy už dávno použil Jiří Kolář.
V sochách se projevuje postmoderní cítění a určitý, i když spíš prvoplánově působící smysl pro vyjádření absurdity doby. Knížák je přece jen vždy víc doma tam, kde vychází z experimentální tvorby. Například když spojuje soustavy barevných skvrn s texty - někdy i dost naivními „výkřiky“ komentujícími současnou situaci. Nebo když vytváří instalace, kde se však zase projevuje sklon ke schematismu.
Provokativnost, která nudí
Tvorba Milana Knížáka je přinejmenším rozporuplná, často se v ní setkávají až protichůdné vlastnosti. Pokouší se provokovat, ale většinou jde již jen o chtěnou provokativnost, která spíš nudí. Kdysi v raném období přenesl do českého prostředí některé nové, ve světě právě rozvíjené tendence. Jako jeden z mála dokázal získat aktuální informace o zahraničním dění a ve svém projevu uměl na tyto podněty pohotově reagovat. Dnes se ale v tomto směru vyčerpal. Jeho osobnost sice sálá energií, ale ta se bohužel tříští do nejrůznějších aktivit. Knížákovi chybí soustředěnost a také schopnost své představy přesně technicky vyjádřit a ovládnout zvolené výrazové prostředky. Je zřejmé, že se nelze naplno věnovat vedení Národní galerie a zároveň umělecké tvorbě, vykonávat pedagogickou činnost a ještě přispívat do tisku či vstupovat do politiky. Tato rozevlátost či spíš roztěkanost se zrcadlí i v jeho výtvarném díle, kde se střídají zajímavé, jistě s chutí uskutečňované nápady, s hluchými místy. Jeho projev celkově působí dojmem vnitřní nejistoty, promítá se do něj myšlenkový chaos.
HODNOCENÍ LN ***** Milan Knížák: Práce z poslední doby Mánes, do 2. 1.
