Má-li vzniknout velká koalice, tak raději teď dočasná než definitivní po podzimních volbách
Kdo nefandí, není Čech. Takhle, podle táborových sympatií, to funguje i při úvahách o možné velké koalici. Je spoluvláda velkých způsob, kterým chce Václav Klaus vyšachovat Mirka Topolánka? Či naopak způsob, kterým Topolánek s Paroubkem vyšachují prezidenta? Tak to mohou vidět fankluby Topolánka a Klause. Jenže i když se oprostíme od fanklubů, náš oblíbený žánr - početní úloha pro pátou třídu - dává stejný výsledek.
Jak získat většinu 101 poslaneckých hlasů, a přitom nepoužít komunisty a přeběhlíky? Pouze cestou velké koalice. To ví Václav Klaus stejně jako onen páťák nad úlohou. Aby bylo jasno, pojem velká koalice je dosti široký. Nemusí jít jen o smluvně potvrzenou společnou vládu strany A (rozuměj ODS) se stranou B (rozuměj ČSSD), může jít o jakoukoliv smlouvu o toleranci vládnutí.
Pozor na rakouský osud Takže pozor. Nevracíme se v těchto úvahách o jedenáct let nazpět, k opoziční smlouvě? Či alespoň o tři roky nazpět, do povolebního léta 2006, kdy prezident Klaus skutečně preferoval spoluvládu občanských a sociálních demokratů? Nevracíme, respektive pokud ano, tak s tím, že nevstupujeme podruhé do téže řeky. V roce 2006 šlo o vládu na příští čtyři roky, teď jde o vládu na příštích šest měsíců. Pro někoho je to možná detail, jenže ďábel vězí právě v detailu: říká nám, že je velký rozdíl mezi velkou koalicí jako dočasným řešením z nouze na dobu určitou a velkou koalicí jako normou.
Spoluvláda velkých - ať už jí říkáme velká koalice, opoziční smlouva nebo jinak - opravdu smrdí čertem. Je to systém vládnutí umožňující snadno prosadit cokoliv, ale fungující bez oponentury, kdy opozice sice může šermovat ústy, ale nic neovlivní. Je to systém potlačující roli parlamentu.
K čemu je parlament, lze-li důležité věci řešit v uzavřeném koaličním výboru?
Je vlastně pozoruhodné, že čeští odpůrci Lisabonské smlouvy coby evropské spoluvlády velkých více nebrojí proti myšlence domácí velké koalice. Vždyť ta okrajuje demokracii více než Lisabon, nemá-li pojistky pro malé. Okrájená demokracie, ale naše, suverénní - takhle nějak zní vysvětlení.
Summa summarum, velká koalice není nic pěkného a mělo by se jí používat jen v případě nezbytí. Pro zkušenost stačí nahlédnout na model německý a rakouský. Spolková republika Německo za 60 let své existence zažila velkou koalici jen dvakrát. Poprvé v letech 1966-69 za kancléře Kiesingera a podruhé teď, za kancléřky Merkelové. Rakousko v ní prožilo celkem 36 let z poválečné éry. Německo zůstává symbolem velkých koalic jako výjimky z nouze. Rakousko zůstává symbolem velkých koalic jako normy. Ten rozdíl mějme na paměti. Ustavit velkou koalici je snadné. Ale jak ji ukončit? Tady bývá problém. Velké koalice neobsahují to, čemu se v geostrategii říká exit strategy, strategie ústupu. Za jakých podmínek vycouvat z Iráku, z Afghánistánu, z velké koalice? Ty otázky jsou v principu stejné. Proto bývá pro velké koalice nejsnadnější přežít celé volební období. Rakušané o tom mohou vyprávět legendy.
Pokud by teď u nás vznikla vláda s posvěcením ČSSD, překlenující dobu do říjnových voleb, nic strašného by se nestalo. Vládla by tři zbývající měsíce českého předsednictví EU, dva měsíce letních prázdnin a pak jeden měsíc volební kampaně. Svou exit strategy by měla zabudovanou ve svém mimořádném charakteru. Ale co možná velká koalice po říjnových volbách? Tahle otázka je podstatnější.
Představa 30procentní ČSSD, 30procentní ODS a 20procentních komunistů, zatímco ostatní strany by byly marginalizovány, až příliš připomíná rakouský zacyklený model. Čím déle tam 30procentní lidovci a socialisté vytvářeli velké koalice jako jedinou možnou obranu proti populistovi Haiderovi, tím více Haidera posilovali, až k pozici druhé nejsilnější strany. Tohle je stejná cesta do pekel jako Topolánkem kritizované vytloukání dluhů pomocí dluhů.
Ano, je krize a mnohé firmy uzavírají pracovní smlouvy jen na dobu určitou. Totéž by mělo platit o možné velké koalici. Fungujeli na dobu určitou, škody nenapáchá. Funguje-li na celé volební období a déle, má sklony vytvářet „proporční systém“ jako v Rakousku. Strašíme-li tedy velkou koalicí, více než toho, co se upeče teď, se obávejme toho, co může vzejít z podzimních voleb.
Čím déle lidovci a socialisté vytvářeli velké koalice jako obranu proti Haiderovi, tím více Haidera posilovali
O autorovi| Zbyněk Petráček komentátor LN e-mail: zbynek.petracek@lidovky.cz
