Kdo vnímá politické strany v dnešním Česku pouze podle vlastního vkusu a osobních preferencí, prohřešuje se proti základním principům demokratických ideálů. Nejen pro historiky je totiž důležitá návaznost na politický systém první republiky.
Občanské svobody musí být jak známo chráněny proti zneužívání silnějšími jedinci na úkor těch slabších, což vyžaduje demokraticky kontrolované zákonodárné, exekutivní a soudní instituce. K základním předpokladům liberálně demokratického veřejného života patří proto stabilní artikulace politické vůle. Demokracie je prostě nemyslitelná bez politických stran, ať se nám jejich současná podoba líbí nebo ne, ať už se rozhodují nebo nerozhodují podle našeho vkusu a ať nám jejich představitelé konvenují nebo nekonvenují. Bez schopnosti politiků akceptovat funkcionální různorodost a mocensko-politickou hierarchii mezi sebou, bez všeobecného respektu k institucionální loajalitě a bez pozitivního vztahu ke kompromisům je stabilita politických stran nezajistitelná.
Kritika politických stran je samozřejmou součástí každodenního života demokratických společností. Umění udržet dlouhodobou stabilitu stranických struktur je naopak jevem vzácnějším. Pro zkušenosti z procesů vznikání a rozpadání politických stran nemusíme chodit daleko, ale příležitosti pozorovat politické dění v dlouhodobě a stabilně fungujících stranách se nám moc často nenabízejí. Názorné příklady nalezneme v politických dějinách oněch zemí, které neprožily historické zlomy státních struktur, jako jsou například Spojené státy.
Drama, které se v posledních měsících odehrávalo na televizních obrazovkách a v amerických ulicích mezi Johnem McCainem, Hillary Clintonovou a Barackem Obamou, bylo mnohými domácími pozorovateli vnímáno jako specificky americký „politcirkus“ z Disneylandu.
Jiní naň však pohlíželi fascinovaně jako na názornou učebnici péče o stranickou a celonárodní soudržnost. Vzhledem k politicky silně rozpolcené veřejnosti jsme totiž byli svědky jednak obdivuhodného umění skloubit vzájemnou kritiku jednotlivých kandidátů s výrazy vzájemné loajality, zároveň ale i úzkostlivé péče všech kandidátů o celonárodní zájmy a struktury politického života.
Tam, kde lidem zatím nebyla dopřána dlouhodobá kontinuita veřejného života, se setkáváme spíše se slabými politickým stranami. Příznačným symptomem těchto společností je výrazná tendence personalizovat politické debaty a neuvědomovat si význam nadosobních institucionálních aspektů v procesech politického rozhodování.
Tyto poznámky nejsou pokusem postulovat tezi o determinovanosti politických systémů či bezvýznamnosti dobových změn. V málokteré oblasti veřejného života však lze vypozorovat subtilní a dlouhodobě působící historické kontinuity tak zřetelně jako v oblasti politického stranictví. Současné systémy politických stran mají všude své kořeny v 19. století, a proto se v nich projevují i stopy tehdejších od národa k národu různých okolností, v nichž se politický život odehrával.
Čirá hesla a citové vzněty Pozoruhodným jevem moderních českých dějin je relativní stabilita politického stranictví, a to i přes dramatické otřesy státních struktur, dobově podmíněné změny či často kritizovanou míru roztříštěnosti.
Češi sice nespravovali v 19. století vládu zemí svých, ale dostalo se jim prostoru pro politické působení v tak vysoké míře, že moderní strany nejen vznikly, ale zapustily i dodnes rozpoznatelné kořeny. Jak blízko dnes tehdejšímu světa stojíme, se ukáže, jakmile pohlédneme do sto let starých knih. Již tehdy se diskutovalo o velice podobných otázkách jako dnes: třeba o tom, jak vzdělaní či nevzdělaní čeští politici jsou nebo zda si cenit více poslance, který je vynikajícím řečníkem, či toho, který je klidným vzdělaným odborníkem. K oblíbeným tématům patřily i otázky národohospodářské politiky nebo to, do jaké míry je záhodno v různých oblastech veřejného života omezovat či rozšiřovat státní správu.
Velmi často také byla řeč o liberalismu a socialismu. Tyto dva směry sice inspirovaly politické strany, které si byly na jevišti politické každodennosti protivníky, ale pečliví pozorovatelé jako politik Josef Kaizl rozpoznali i to, co tyto strany sdílely: „Spřízněnost liberalismu a socialismu je založena ve společném původu z revolučního racionalismu humanitního.“
Když Albín Bráf analyzoval tehdejší debaty, nevystavil jim dobré vysvědčení: „To vše je zmatek, který se vždy a všude dostavuje, kde v hlavách místo myšlének panují čirá hesla a citové vzněty.“ Přesto ale usoudil, že mnohé argumenty byly opodstatněné, že nelze setrvávat na jednou formulovaných pozicích a že kritika, která „smrtelné rány zasadila liberalismu“, ani „základních theorií socialismu neušetřila“.
Bráf sám odmítal neinformované a nepromyšlené kritizování, ale byl přesvědčen, že kritika je zároveň i hybnou sílou společenského vývoje: „Pokud jde o liberalismus, byly nedostatky plynoucí z jeho jednostranně racionalistické konstrukce jen krok za krokem odhalovány. Nejvydatněji v tom směru působili historikové političtí, právní, kulturní, hospodářští, kteří prokázali naproti racionalistické absolutnosti relativnost všeliké politiky, i hospodářské, t.j. podmíněnost její zvláštnostmi doby a místa, povahy národní a panujícího mravu.“
Jak Kaizl, tak Bráf byli přívrženci reformujícího se liberalismu a byli přesvědčeni, že r o l e státu ve společenském životě nabírá na významu. Masarykův ostře odmítavý vztah k liberalismu a jeho přesvědčení, že „musíme politiku a stát socializovat“, ale podrobil Kaizl v roce 1895 ostré kritice - jevil se mu jako nedostatečně promyšlený. Debaty tohoto druhu doprovázely každodenní šarvátky politických stran až do konce první republiky, často z pera společenskovědně fundovaných autorů, kteří se politického života aktivně účastnili a své zkušenosti pečlivě reflektovali a komentovali. Pohled do minulosti může dnešní politický život obohatit, protože inspiruje k zamyšlení jak podobnostmi, tak i rozdíly.
Kzávažnému narušení dějin českých politických stran došlo následkem nacistické „intervence“ a druhé světové války v letech 1938-1945. Nacisté se sami prezentovali jako součást celoevropského fašistického hnutí a jeho vzpoury proti tradicím „západoevropského liberalismu a parlamentarismu“ a „marxismu“ (Brockhaus 1938). Po jejich porážce se Evropa přiklonila k oběma jimi proklínaným politickým směrům. Ve většině států, kam vkročila sovětská vojska, následovala navíc dlouhodobá a brutálními prostředky prosazovaná samovláda marxistických stran, včetně KSČ v Československu.
Socialistické a komunistické tradice Dnes reprezentuje ČSSD nejstarší institucionálně zakotvenou politickou tradici. Sociální demokraté tvoří od roku 1878 pevnou součást české struktury politických stran. Jakkoli se dnešní strana liší od svých předchůdců, přece jí nikdo nemůže upřít zásluhy o dlouhodobou stabilizaci politického života. Historii této strany zná dnes asi jen málokdo z jejích členů, nicméně působnost tradic se, jak známo právě z angloamerického politického života, projevuje daleko subtilněji, než si jejich nositelé často sami uvědomují. A to platí v mnoha směrech i o sociálních demokratech, ať se to někomu líbí, nebo ne. Vzhledem ke kulturně-historickým ztrátám v moderních českých dějinách si sociálnědemokratické tradice bezesporu zasluhují více respektu a péče, než se jim z perspektivy naší každodennosti dostává.
Podobně je tomu i s KSČM. Ať posuzujeme dějiny této strany jakkoli a i přes to, že se KSČM ke své dlouhé historii příliš nehlásí, faktem zůstává, že tato strana reprezentuje od svého vzniku v roce 1921 jeden segment české společnosti. KSČ byla i přes svou revoluční rétoriku integrální součástí prvorepublikového stranického systému. Přesto, že hrubě zneužila svého poválečného postavení a připravila českou společnost o její předválečné liberálně-demokratické uspořádání, a i přesto, že nese historickou zodpovědnost za čtyři desetiletí násilně udržované diktatury a nesčetné ztráty na lidských životech a kulturním bohatství, je v zájmu českého politického života, aby nebyla potlačována či vytlačována povrchními agitátory, často neschopnými vnímat více než své osobní emoce. Její spoluúčast na politickém životě nelze beztrestně omezovat, pokud je volena a působí v rámci platných zákonů. Navíc jí nelze upřít schopnost organizovat své sympatizanty ve prospěch jasně artikulovaných postojů vůči stávajícím otázkám veřejného a politického dění a integrovat je do parlamentárního života.
Založení ODS a úspěšné upevnění jejích struktur bylo historicky nejvýznamnějším počinem politického dění po osvobození od komunistické diktatury. Této straně se podařilo vytvořit platformu pro tu část české společnosti, která bývala dříve reprezentována různými tzv. občanskými stranami - agrárníci, národní demokraté či lidovci. Vesměs se jednalo o strany, které vznikly koncem 19. a počátkem dvacátého století a z různých důvodů buď zanikly, nebo byly oslabeny následkem rozbití státních struktur v roce 1938 a následných historicko-politických peripetií. Žádné z těchto stran se nepodařilo obnovit po pádu komunismu své bývalé postavení, ať už se o to pokusili, či ne. ODS se stala integračním ohniskem pravicové části české společnosti a vize jejího rozpadu neslibuje nic dobrého, leda oslabení politického rozhodování na půdě parlamentu a posílení pravicového extremismu.
Polistopadoví agitátoři Co se po roce 1989 nezdařilo, je integrace významné části intelektuálních elit do politického života. Mnozí se zřekli svých dřívějších levicových hodnot a začali sloužit mocným v duchu nové doby stejně bezmyšlenkovitě, jako kdysi stáli ve službách komunistického režimu.
Jiní byli odjakživa zarytými pravičáky a vnímali osvobození v roce 1989 jako strhující vichřici ve svých zádech, ať již vítr fouká jakýmkoli směrem. Z obou těchto skupin zaznívají mnohé hlasy, podobající se svou povrchností a emocionálností spíše dřívějším agitátorům než pečlivě uvažujícím analytikům politického dění. Textů k problémům současného politického života, které by přesahovaly horizont každodenní či týdenní publicistiky, není mnoho, častěji je slyšet hlasy zneuznaných nositelů vyšších principů mravních, kteří udělují lekce při výchově k opovržlivým postojům vůči politikům.
Putování krajinou současných komentátorů politického života nenabízí utěšenější obraz než dnes běžné aféry jednotlivých stran a jejich představitelů. Na obranu politiků je ale potřeba dodat, že k nim ze strany veřejnosti nepřichází moc inspirace. Navíc nelze zapomínat, že právě oni nesou daleko větší zodpovědnost za osudy nás všech než všichni ti, kteří nešetří opovrhujícími slovy na jejich adresu.
Mimoparlamentní tříbení názorové plurality je samozřejmou součástí demokratického života, ale strukturální aspekty parlamentární každodennosti jsou daleko závažnější, bez ohledu na to, kdo za nimi stojí. Jim by bylo možno napomáhat věcnými analýzami a argumenty, rétoricky střídmějším komentováním jejich činnosti a vědomím, že jejich úkolem není uspokojovat naše osobní preference. Od nich lze požadovat, aby kultivovali formy svého chování mezi sebou. Jim patří více respektu, než se jim dostává, od nich by bylo záhodno požadovat zodpovědnost přinejmenším v péči o formální institucionalizované formy rozhodování uvnitř a mezi jednotlivými stranami.
Že se Strana zelených rozpadá stejně rychle, jako nedávno vznikala, není historicky překvapující. Na pováženou jsou však hrozby rozštěpení obou velkých stran. Jejich dnešní upevněná existence je vzhledem k historickému významu tradic liberalismu a socialismu v českých dějinách velkým úspěchem. Bez stability alespoň těchto dvou základních pilířů směřujících k levici a pravici politického spektra by parlamentu hrozilo, že se stane nádrží s potápějícími se a o přežití bojujícími skupinkami do sebe zahleděných plavců. Historie ČSSD a ODS v posledních dvou desetiletích je z dlouhodobějšího pohledu na moderní české dějiny běžně nedoceněným úspěchem, se kterým by se nemělo zacházet lehkovážně. Rozpad i jedné z těchto dvou stran by byl velmi politováníhodnou událostí.
***
Historie ČSSD a ODS v posledních dvou desetiletích je z dlouhodobějšího pohledu na moderní české dějiny běžně nedoceněným úspěchem, se kterým by se v žádném případě nemělo zacházet lehkovážně.
ODS se stala integračním ohniskem pravicové části české společnosti a vize jejího rozpadu neslibuje nic dobrého, leda oslabení politického rozhodování na půdě parlamentu a posílení pravicového extremismu.
O autorovi| EVA HAHNOVÁ, Autorka působí od roku 1968 v Německu. Zabývá se problematikou sudetských Němců.
