Jaký je rozdíl mezi Facebookem a tetováním? Žádný. Obojí si vás získá v mladistvém věku, obojí je „cool“, dělají to všichni, tak proč ne vy. A obojí je trvalejší, než si napoprvé uvědomíte.
Ano, pokud na to máte, můžete si nechat jméno své bývalky odstranit laserem. Na Facebooku je to ale horší: dlouho jste neměli možnost svůj vložený profil smazat. Lidé se začali bát, že si jejich hříchy z mládí, kdy měli co na srdci to na jazyku, ze serveru vydolují třeba jejich budoucí zaměstnavatelé. Protože na Facebooku o sobě lidé řeknou věci, které by za jiných okolností svěřili jen nejlepšímu kámošovi po pěti pivech. Ale anonymita počítače svádí k upovídanosti. Jenže vaše povídání (a co hůř, soukromé fotky) se okamžitě stávají majetkem vašich facebookových přátel.
Těm, co na Facebook kdysi pyšně umístili fotky z nejdivočejších mejdanů a vypsali se ze svých nejperverznějších snů, asi trochu zatrnulo, když se dozvěděli, že v rámci studií o bezpečnosti osobních dat byly z Facebooku pomocí speciálních programů staženy desetitisíce osobních uživatelských profilů. Teprve loni v březnu firma provozující Facebook oznámila, že na přímou žádost je možné profil odstranit. Jestli jste ale dostatečně paranoidní, tak tomu věřit nebudete.
Facebook, web, přes který jste v kontaktu se starými kamarády a hledáte si nové, se může chlubit 150 miliony aktivních uživatelů po celém světě. To je hromada dat, která se přímo nabízí k dalšímu zpracování. Lidé z Facebooku sice zatím říkají, že se k jejich zpeněžení nechystají, ale zasvěcenci jim moc nevěří. Facebooku se lidé svěřují s tím, co mají rádi, protože je to způsob, jak se dostat do kruhů potenciálních přátel. Díky tomu je vlastně největším světovým průzkumem veřejného mínění.
S tímto vědomím se dnes dívám úplně jinak na operátory bank, kteří mi volají na mobil a dolují ze mě informace o mé finanční situaci. Vesměs mi nabízejí kreditní kartu. Proč se ty banky tak lísají, aby mi mohly bezúročně půjčovat? Odpověď: data o „nákupním chování“. Kolik vyděláváte, za co utrácíte...
Své soukromí často prodáváme za malicherné výhody. Česká média se příliš nešířila o tom, že 28. leden byl Mezinárodním dnem ochrany osobních údajů. V našem prostředí to byl spíše den překrucování faktů. Kvůli ochraně osobních dat vystoupil s projevem evropský komisař pro bezpečnost Jacques Barrot a upozornil, že jen málo mladých lidí si uvědomuje důsledky, když plnými hrstmi rozhazuje osobní data na Facebooku a jinde. V našich médiích se z výzvy stalo bruselské tažení proti Facebooku. Aha, tak nejdřív nám eurobyrokrati zakážou nebalené koblihy a teď zase Facebook? Ale stačilo si přečíst Barrotův projev v kontextu. Ne Facebook, ale bezstarostná mládež je potenciální hrozbou – sobě samé. Přečtěte si zprávu sdružení Iuridicum Remedium, která ukazuje na to, kolik lupičů našeho soukromí natahuje prsty. Třeba takový projekt jednotné karty Opencard iniciovaný pražským magistrátem...
Jsme to zvláštní tvorové. Na jedné straně si chceme soukromí hájit jako lvi a na druhé se v internetových deníčcích svěřujeme s každým záchvěvem své dušičky. Za párkorunovou slevu v drogerii vyklopíme všechna osobní data a necháme si zasílat reklamy, které nás stejně nezajímají. Možná se – zatím pomalu a nešikovně – posouváme k představě transparentní společnosti, po níž již před lety volal spisovatel David Brin. Větší otevřenost sebere vítr z plachet těm, kteří se raději pohybují ve stínu a vyhovuje jim zatajování informací namísto jejich sdílení. Doufejme, Davide, že to neskončí trochu jinak: v policejním státě a s čipem zabudovaným v hlavě.
Včera mi znovu volala slečna z banky, která mě před týdnem přemlouvala ke kreditní kartě. S lítostí v hlase mi oznámila, že jsem neprošel jejich přísnými požadavky na bezproblémového klienta. Měl jsem chuť jí vynadat, že jsem se ani o žádnou kartu neprosil, ale vlastně jsem si v duchu oddychl. Je příjemné, když v téhle době pro změnu někoho nezajímáte.
O autorovi| IVAN ADAMOVIČ, autor je spolupracovníkem Pátku
