Návštěvníci rezervace Praděd dávají v letním období přednost výstupu z Ovčárny na vrchol nejvyšší hory. Do jižních částí chráněného území směřuje méně turistů. Pouze velmi pozorný člověk si všimne neobvyklého poškození, které je dnes staré skoro devadesát let.
Ve východní části hřebene jsou roztroušeny zvláštní, často poměrně hluboké krátery. Leží i blízko červeně značené hřebenové cesty. Za pozornost stojí také kovové střepiny dělostřeleckých projektilů, které lze sebrat na hřebenové cestě. Nejjižněji se objevují na jižních hranicích rezervace, severně od Jelení studánky, nejseverněji na temeni Vysoké hole, nedaleko od Petrových kamenů. Kde se vzaly v krajině, kterou nikdy neprošla fronta? Výběr podle genia loci?
Nově budovaná československá armáda potřebovala jednotně vycvičené dělostřelecké důstojníky. Ve spolupráci s francouzskou vojenskou misí zahájila výcvik roku 1919 v Milovicích. Počátky vzniku nové armády ale provázela jistá dávka improvizace, a tak byla dělostřelecká škola v roce 1920 přemístěna do Olomouce, kde před rokem 1918 působila největší dělostřelecká posádka v českých zemích. Zřejmě nedisponovala vhodnou střelnicí, proto vyvinula značné úsilí při hledání výcvikového prostoru.
Významnou úlohu sehrál velitel školy generál Paul L. J. Bossu, delegovaný francouzskou vojenskou misí. Jemu příslušelo konečné schválení místa střelnice. Lze předpokládat, že za podstatná kritéria pokládal bezpečnost a náklady, ohled na krajinu zjevně nebyl prioritou. Lokality v těsné blízkosti Olomouce nevyhovovaly z bezpečnostních důvodů, na Slovensko zase bylo příliš daleko. Volba tedy padla na centrální oblast Jeseníků. Horská řídce osídlená krajina se využívala pouze lesnicky a pastevně.
Je velmi pravděpodobné, že českoslovenští ani francouzští vojáci vůbec neznali botanický význam Velké kotliny a jejího okolí. Navíc jako by při výběru působil genius loci. Lokalita Malá Morávka totiž v době třicetileté války proslula slévárnou děl.
Průzkum proběhl v květnu 1921 a cvičení hned v srpnu téhož roku. Velel mu plukovník František Zobl. Při cvičení se používala zejména francouzská munice vyrobená za války, která rychle stárla, a proto ji bylo nutné spotřebovat. Tím lze vysvětlit i neobyčejně vysoký počet vystřelených ran (viz grafika).
Cvičení ukázalo, že lokalita není vhodná, a velící důstojník vzápětí odjel hledat vyhovující střelnici na Slovensko, do prostoru Lešť-Senohrad. Vojenský újezd Lešť využívá armáda Slovenské republiky dodnes. V roce 1922 byl ovšem pro dělostřelecké cvičení znovu vybrán prostor Jeseníků. Cvičení se konalo v květnu, červnu, červenci a srpnu - vystřílelo se ještě více munice. Zápis vyhodnocující cvičení zmiňuje protesty místních obyvatel, institucí i majitelů lesů. Ty od roku 1922 stále sílí. Lokální povětrnostní poměry působily dělostřelcům problémy, zejména častá oblačnost hatila spolupráci s leteckými pozorovateli. Když cvičení skončilo, zůstal na místě oddíl, který do 22. září likvidoval následky střeleb - zasypával granátové jámy a zřejmě pátral po nevybuchlé munici. Protesty včetně parlamentních interpelací, nevhodný terén a nevyhovující počasí vedly armádu po dvou letech k tomu, aby jesenický prostor opustila.
Dělostřelci vystříleli do krajiny víc než 400 tun munice, která mechanicky poškodila přibližně deset procent dopadové plochy. Místní obyvatelé střepiny sbírali a prodávali obchodníkům se starým železem. Při tom došlo dokonce ke smrtelnému úrazu. Přesto je převážné množství střepin dosud rozptýleno v dopadové oblasti. Zajímavý popis situace po cvičení poskytuje výňatek z dopisu zemského konservátora Aloise Zlatníka (konservátor byl předchůdcem úřadů památkové péče - pozn. red.) z roku 1924.
Dle zpráv botaniků jest takzvaná „Kotlina“ jedním z nejpamátnějších míst nejen naší republiky, nýbrž celé střední Evropy. Jest to jedno z mála míst, kde se zachovaly zbytky květeny z doby ledové, které všude jinde vyhynuly a nalezly poslední a jediná útočiště na místech, kde se zachovaly klimatické podmínky podobné těm, které panovaly ve střední Evropě za doby ledové.
Tato velice vzácná flora byla by dělostřeleckými cvičeními nanejvýš ohrožena. Výbuchy dopadajících střel je půda rozrývána a vzácné rostliny tam rostoucí jsou nejen rozmetávány, nýbrž je jim i znemožněno nové osídlení míst, výbuchy rozrytých, neboť potřebují k svému vývoji nezbytně prsti, na „jalové“ půdě růsti nemohou. A i prsť je ovšem na místech dopadů střel rozmetávána. Poněvadž jest „Kotlina“ lokalita tak památná a z hlediska vědeckého nejvýš důležitá, žádá státní památkový úřad, aby příště dělostřelecká cvičení nebyla zde odbývána, nýbrž aby střely byly dirigovány jinam. Armáda nebo lyžování Dnešní stav naznačuje, že síla jesenické přírody je veliká. Jakkoli jsou odlišnosti ve vegetaci granátových jam stále patrné, je zároveň jasné, že se jizvy zacelily. Složení druhů, které kolonizovaly krátery, je shodné s druhy v okolní krajině, pouze četnost bývá obvykle odlišná. Zlatníkovy obavy se tedy naštěstí nenaplnily.
Odlišná je situace v morfologii terénu. Krátery se zasycují a zaplavují jen pozvolna, a lze předpokládat, že ve vysokohorském travnatém terénu potrvá jejich vyrovnání s okolím velmi dlouho. S ohledem na jejich stav po téměř devadesáti letech předpokládáme životnost minimálně několik set let. Náprava škod na vysokohorské přírodě trvá ve srovnání s nížinou velice dlouho a je mnohem jednodušší škody nezpůsobit. Dnes je situace v Jeseníkách naprosto odlišná. Zřídit tu střelnice by asi nikoho nenapadlo. Diskuse vedené o sportovním, zejména lyžařském využívání Jeseníků a jeho možných limitech ovšem stále pokračují. Tiše doufáme, že se na nás budoucí generace nebudou dívat kvůli masovým sportovním aktivitám podobně, jako my dnes hledíme na vlastně nedávné barbarské ničení horské přírody dělostřelbou.
Z pohledu tehdy nově budované armády byl výsledek cvičení nepochybně pozitivní. Výcvik nového důstojnického sboru byl nutný a praktické cvičení nešlo nahradit.
Rozpor mezi civilním a armádním pohledem na krajinu trvá, i když v posledním desetiletí často dochází k překvapivé symbióze mezi evropskými armádami a ochranou přírody. Výcvikové prostory poskytují mnohdy poslední možnost přežití některým rostlinným i živočišným druhům. Ta je ale do té míry vázána na pravidelně prováděný výcvik, že s odchodem armády mizejí z vojenských prostorů i chráněné druhy.
***
Náprava škod na vysokohorské přírodě trvá ve srovnání s nížinou velice dlouho
Dělostřelci ve Velké kotlině
Téměř před sto lety probíhala v biologicky cenné lokalitě Jeseníků vojenská cvičení. Na dopadové ploše jsou dodnes patrné až 1,4 metru hluboké krátery a lze tam najít střepiny dělostřeleckých projektilů.
Francouzský plukovník Dominique Lannes (vlevo) a plukovník František Zobl před baterií houfnic Schneider 155 mm na palebném postavení v roce 1922
Ing. Jan Andreska, Ph. D., (* 1963) působí jako odborný asistent na Pedagogické fakultě UK v Praze, zabývá se dějinami lesnictví a myslivosti a zároveň dějinami konfliktů mezi člověkem a přírodou.
Mgr. Pavel Poch (* 1976) je středoškolský učitel. Dlouhodobě se zajímá o vojenskou historii. Článek byl převzat ze srpnového čísla časopisu Vesmír, které vyšlo tento týden. Text zkrátila a mezititulky doplnila redakce LN.
Přehled munice vystřelené dělostřelectvem
v Jeseníkách v letech 1921 a 1922
ráže granáty šrapnely celkem odhadovaná hmotnost hmotnost celkem
rok 1921
75 mm 3266 3133 6399 7 kg 44 793 kg
155 mm 3200 3200 40 kg 128 000 kg
rok 1922
75 mm 3600 3280 6880 7 kg 48 160 kg
155 mm 3700 3700 40 kg 148 000 kg
8 mm 1880 820 2700 7 kg 18 900 kg
10 mm 1640 844 2484 16 kg 39 744 kg
15 mm 20 20 40 kg 800 kg
15 784 255 604 kg
celkem 25 383 428 397 kg
O autorovi| JAN ANDRESKA PAVEL POCH, Z ZDROJ: VESMÍR, DĚLOSTŘELECKÉ UČILIŠTĚ V OLOMOUCI
