rozhovor Aleny Plavcové
Sešli jsme se v pivovarské hospodě v Plzni ještě před oním velkým závodem a za pár minut bylo jasné, že to nebude vyjížďka růžovým sadem. Ani náznak úsměvu, maximální stručnost, nejčastěji používané slovo bylo „určitě“ (mimochodem, nejoblíbenější slovo sportovců a fotbalistů zvlášť). Otec a syn jsou uzavření, opatrní, nejradši by už po pár otázkách nasedli do svých audin a vypadli. Jenže neodpustili byste to někomu, kdo jezdí na kole z kopce stovkou a vůbec se při tom nebojí? Kdo ujede za den dvě stě kilometrů v horském terénu a druhý den klidně vstane a zase si sedne na kolo? Těžko čekat, že takový superman bude ještě ke všemu empatický bavič.
* Jezdíte někdy na kole s maminkou? Nebo se sestrami?
junior: To teda určitě ne. senior: Se mnou holky jezdí, ale jenom takový okruh na Šumavě. Pro mě je to odpočinková jízda. Pro ně vysilující trénink.
* Kolik máte momentálně kol?
senior: Odpověď je jednoduchá: Kolik je tolik, kolik je potřeba. A je jich potřeba hodně. Tak deset na sezonu.
* Kolik takové kolo váží?
senior: Kolem osmi kilo. junior: Podle limitu 6,8 kilo. Ty naše jsou přesně na limitu.
* Pro představu – a kolik takové kolo stojí?
senior: Takové na prodejně nedostanete. Ale kdyby se prodávalo, tak by stálo na krámě kolem dvou set tisíc korun.
* Vzpomenete si, kdy jste si poprvé uvědomil, že váš syn bude lepší než vy?
senior: Že může být lepší než já, to jsem poznal, už když byl v kategorii žáků. Když vyhrál mistrovství republiky, asi o čtyři minuty.
* Jak se pozná, že dítě má talent zrovna na cyklistiku?
senior: No přece podle toho, že překonává tak těžký sport s lehkostí.
* Jsou nutné nějaké fyzické předpoklady?
senior: Miquel Indurain byl chlap jak hora a Roberto Heras měl metr padesát – a oba to byli šampioni. Ale obecně nesmí být cyklista robustní, jinak nevyjede do kopce. Moc svalů není v cyklistice dobře.
* Určitě je ale hodně důležitá vůle. Posiloval jste ji nějak u Romana v dětství? Musel se třeba sprchovat ledovou vodou?
senior: To vůbec ne. Vůle je chtít. A že někdo chce vyhrávat, to se nedá natrénovat.
* Už když bylo Romanovi patnáct, poslal jste ho samotného do světa, do švýcarského týmu Schumacher Sulz. Co na tom tenkrát bylo nejtěžší?
junior: Určitě jazyková bariéra, vůbec jsem neuměl německy. A když se člověk nedomluví, připadá si jako takový trdlo. Bylo to vlastně poprvé, co jsem byl takhle sám. Ale zalíbilo se mně to.
* Stýskalo se vám?
junior: Určitě ne. Já to bral jako prodloužený prázdniny.
* A vám?
senior: Samozřejmě. Ale tak... to nebylo nic nucenýho. junior: Já jsem začal s fotbalem, s hokejem, ale když jsem dostal kolo, nějak mě to chytlo. senior: To prostě nejde, jezdit dvě stě kiláků na kole za den jenom proto, že to chce tatínek.
* Musel jste se ve Švýcarsku od začátku o sebe sám starat?
junior: Já bydlel v rodině, jejichž kluk jezdil ve stejné kategorii jako já. Měli penzionek, já u nich měl svůj pokoj, o jídlo bylo postaráno. Jenom jsem si musel zvyknout, že když odzvoní dvanáctá, všichni jdou jako na povel k obědu. Takže jsem vyrážel na trénink dřív, nebo až po obědě, protože když jsem se vrátil z tréninku v jednu, už tam nikdo nebyl a měl jsem smůlu.
* Pojďme se chvíli bavit o velkých závodech, jako je Tour de France. Jak se člověk cítí, když má v nohou dvě stě kilometrů, navíc s velkým převýšením v horách? Jak se mu třeba ráno vstává?
junior: Já bych řek’, že nohy bolí každýho, ať přijede první, nebo poslední. Ale člověk je na to už tak zvyklý, že to vlastně přejde v takovou tu tupou bolest, takže mu to ani nepřijde.
* Jaká část těla na kole nejvíc trpí?
junior: (mlčí) senior: To se nedá tak říct, protože když jste trénovaná... junior: ... já bych řek’, že jediný, co je, je ta celková únava. Že třeba hlava řekne: Už se mi nechce.
* Nemají cyklisti s prominutím puchýře na zadku?
junior: To určitě už dneska ne. Vybavení, které zajišťuje tým, je na takové úrovni, že můžete na kole sedět každý den bez problémů.
* Vlastně musíte jet na hranici svých možností. Pozná ještě vůbec vaše tělo, že už skutečně nemůžete?
junior: Při těch dlouhých kopcích si tělo řekne, kde má tu svoji klapku, kde zvolnit. A když vám tělo řekne: Tohle je tvoje tempo, tím si jeď, s těma vepředu dneska prostě jet nemůžeš, nic s tím nenaděláte.
* Myslíte, že cyklisti mají nějak posunutý práh bolesti?
senior: Jednoznačně. junior: Určitě. Asi nejenom profesionálové. Já myslím, že všichni, co jezdí na kole, práh bolesti trošku posunutý mají.
* Nemá nakonec cyklista to trápení dokonce tak trošku masochisticky rád?
senior: Určitě. Nebo spíš bych to řekl tak, že překonávání té hranice je pro cyklistu podstatně jednodušší než pro člověka, který nikdy nejezdil na kole. Protože na tom kole zažíváte při závodu, a někdy i při tréninku, pocity, ke kterým se jinak člověk nikdy nedostane.
* Jaké pocity? Popište mi to, prosím.
senior: Tak jsou velice těžké situace – ale vy musíte vždycky dojet domů, takže se s tím musíte poprat. V normálním životě když člověk nemůže, tak prostě zvolní. Ale ten závod na kole má v průměru pět hodin. To je daný. A těch pět hodin se z toho nevyvlečete. Na každého závodníka přijde krize. Úplně na každého. A pak je to samozřejmě o tom, jakou má kdo vůli. A taky jaký má tým. junior: Pokud se někomu nejede dobře, tak když máte v týmu kamarády, pomůžou vám. Jsou dny, etapy, kdy se peloton prostě dohodne, jede se rozumějc, ne úplně na doraz. I na Tour de France to je vidět, většina etap se sice jede na doraz, ale třeba u jedné dvou je jasné, že se peloton dohodl. Pokud pak jdou třeba dva závodníci do úniku a nejsou nebezpeční pro pořadí, nechají se odjet i o čtyřicet minut.
* V každém týmu jsou lídři a pak „dělníci“, kteří lídrům pomáhají k vítězství. Dalo by se vůbec vyhrát bez té „dělnické“ podpory?
junior: Na těch domesticích, dělnících týmu, fakt hodně záleží. Protože pokud by si lídr měl jezdit dozadu třeba pro bidony, nádoby s vodou, nebo by si sám musel řešit defekty, utratil by spoustu sil. Takhle mu pro to jezdí kamarádi z týmu a on může zůstávat na předních pozicích. Nebo taky když je velký boční vítr, takzvaný terezín, tak vás tým prostě schová, že na vás nefouká. Musím ale říct, že jsou týmy, kde se nedohodnou, nebo si to neumí zorganizovat. Jejich lídr pak chytne tři čtyři minuty a s těmi už nic nenadělá.
* Je to velká úspora energie, když jedete za někým ve vzduchovém pytli?
junior: Určitě. Když jedete na špici pětačtyřicítkou sám, nebo jedete na šesté sedmé pozici v háku, je to obrovský rozdíl ve výdeji sil. Na těch prvních dvou třech pozicích se člověk trápí, ti vepředu prostě dělají maximum právě pro lídra.
* Jak rychle jedete při Tour z kopce?
senior: Dá se jet skoro stovkou. junior: Jsou rovný sjezdy třeba na Vueltě v Pyrenejích, kde se jezdí i dost přes sto. Ale tam to jede všem stejně, takže ani moc neriskujete. Horší je to při technických sjezdech, třeba v serpentinách v Alpách, kde technicky zdatnější jezdec může získat čas, aniž by riskoval, ale ten míň zdatný riskuje, aby se za ním vůbec udržel.
* Už jste v takové rychlosti spadl?
junior: (podívá se tázavě na otce) senior: V takhle vysoký? To asi ne. junior: Pády ale k cyklistice patří. A když spadnete v posledních třech kilometrech, kdy se peloton řítí do cíle, není tam ta rychlost o moc pomalejší než ve sjezdu.
* Čeho se cyklista vlastně nejvíc bojí?
junior: Ničeho. Kdyby se bál, tak by to nemoh’ dělat. Může mít respekt z určitých situací, to jsou třeba ty dojezdy nebo... senior: … nebo když je mokro, to je hodně nebezpečný... junior: ... mokrý kruhový objezdy. Ale musíte se na závody těšit. Proto je právě dobrý mít sezonu rozdělenou a dát si taky období úplně bez kola. K tomu slouží konec října, listopad. Já dávám kolo stranou na pětatřicet čtyřicet dní. Do pátého prosince na něj nesednu. Samozřejmě si člověk dá tak čtrnáct dní úplný odpočinek, ale pak začne chodit do posiloven, běhat, plavat, začne zase pomalu zatěžovat srdce, aby si zvyklo.
* Máte vůbec při závodu čas na něco myslet?
junior: Etapy jsou dlouhý a většinou se prvních padesát šedesát kilometrů jede na doraz. A pak bývá zvykem, že se utrhne skupinka pěti šesti lidí, ti se nechají odjet a peloton trochu zvolní – takže se normálně spolu i bavíme. Ale samozřejmě asi tak sedmdesát kilometrů od cíle se to zase začne sjíždět a jede se naplno, potom už se člověk snaží myslet jenom na ten výkon.
* Je člověk po těžké etapě vůbec schopen jíst?
junior: No jsou etapy, kdy přijedete úplně hotovej. Ale i když tu chuť nemáte, musíte něco sníst, protože druhý den by vám to chybělo. Od toho jsou právě taky kamarádi v týmu, my se vzájemně upomínáme, vždycky na vás někdo houkne: Jez!
* Jaké jsou vztahy mezi závodníky na velkých závodech? junior: Mezi týmy je konkurence, ale člověk vlastně nikdy neví, v jakém týmu skončí třeba za rok za dva. Takže se všichni ti kluci k sobě chovají kamarádsky.
* Prémie za vítězství se v týmu rozděluje?
junior: Určitě. Prémie je vlastně vyloženě pro ty dělníky, to je právě jejich motivace... senior: … no a pro toho lídra je zase smlouva na příští rok. A to už je o něčem jiném. Tak to je už všechno, ne?
* Ještě ne, když dovolíte. Jak po úspěších stoupla Romanova marketingová cena?
senior: Raketově. Dřív se považovalo za velký úspěch, že vůbec někoho máme v jednom z nejlepších profesionálních týmů světa. A dneska se dá říct, že je lídrem v takovém profi týmu světa, jako je Liquigas. My ale věříme, že to ještě není jeho konečná, protože jeho výkonnost má pořád ještě vzestupnou tendenci.
* Spočítal jste si někdy, na kolik vás už synova kariéra přišla?
senior: To bych nikdy neudělal. Nákladné to je, ale kdybychom to začali počítat, to by špatně dopadlo.
* Cyklistika je energeticky jeden z nejnáročnějších sportů, čili je velice náchylná k dopingu. Jak velké je to pokušení?
junior: Tak hlavně kontroly jsou přísnější a přísnější. Vloni bylo například provedeno podle vyrozumění, které jsme dostali, skoro sedm tisíc testů, na krev i na moč. Taky už to není jako dřív, že se testy dělaly jenom na závodech, asi pět tisíc z těch kontrol bylo uděláno doma, jen dva tisíce na závodech. Takže si už nikdo nemůže nic dovolit. A je to tak správně.
* Stoupl po vašich úspěších zájem dopingových komisařů o vás?
junior: Já nevím, jestli se zvýšil zájem. Ale chodí pořád. A když k vám chodí domů i po sezoně, přijdou v říjnu, kdy se jenom vozíte na kole pro zábavu, a přijdou třikrát za sebou... Jste večer v šest na baru s kamarády na skleničku vína – a musíte se vrátit domů, protože vám volají, že tam máte kontrolu.
* Můžou přijít úplně kdykoli?
junior: Od rána od sedmi do devíti do desíti večer kdykoli. senior: Abych to vysvětlil – profesionálních týmů je hodně, ale těch nejlepších, co jezdí ty největší závody, je jen dvacet. Tyhle špičkové týmy mají ještě svůj speciální systém kontroly, říká se mu ADAMS. Což znamená, že Roman musí prostě být absolutně všude a kdykoli k zastižení, i kdyby dneska odjel do Itálie, musí ho komisaři mít možnost najít. Když vás nenajdou, máte puntík. Je to bráno, jako že před nimi utíkáte. A jeden puntík, druhej puntík – a máte stopku. Když jste v ProTour, jste kontrolovaná ne-kom-pro-mis-ně!
* Poznáte vy sám, že je nějaký kolega nadopovaný?
junior: Já jsem počítal s nějakou takovouhle otázkou, ale myslím si, že jsme k tomu něco řekli a že bychom to už mohli odsunout.
* Nerad o tom mluvíte?
junior: To ani ne, ale když už se píše o cyklistovi, tak aby z toho byla podstatná část o dopingu... senior: ... to hází negativní odlesk na cyklistiku.
* A nebere vám chuť k závodění, když většina lidí si stejně myslí, že cyklisti něco berou, protože by to jinak nevydrželi?
junior: Chuť to nebere. A ještě to zřejmě nějaký čas bude trvat, než zase budou lidi věřit nám, mladým závodníkům. Ale když vidíte ty davy diváků na Tour, které žádné dopingové skandály neodradí, protože chtějí vidět tu show, když vidíte, jak je to ve Francii úplně národní svátek, jak přijíždějí diváci z celé Evropy, je vám jasný, že oni se jezdí dívat na cyklistiku, ne na jednoho cyklistu, který je třeba tímhle způsobem zradil.
* Věříte vy osobně, že třeba Lance Armstrong, který sedmkrát vyhrál Tour a ještě překonal rakovinu, může být čistý?
junior: Tak já si myslím, že sedmkrát vyhrál Tour a neměl jediný pozitivní nález. senior: Je prostě nejlepší.
* Jste na syna pyšný?
senior: Tak samozřejmě. Ale on myslím obecně pozvedl zájem o cyklistiku v Čechách. Pozvedl cyklistiku i společensky, protože mu blahopřál dokonce prezident, když vyhrál závod Okolo Švýcarska. To potěšilo i mě. Ale to už máte na deset rozhovorů, ne?
* Co vás baví kromě sportu?
junior: Tak já nevím... Můžeme tam dát: záliba – auta, motorky...
* Máte rád knížky?
junior: Spíš časopisy. Čtu rád o autech, o motorkách... o hodinkách.
* Co vás baví na hodinkách?
junior: Tak každý jsou jiný, maj jinej počátek. A pokud má člověk možnost podívat se do fabriky, kde se vyrábějí, jako jsem měl já, je to hrozně zajímavý. Ale nesbírám je, to se říct nedá.
* Dá se v cyklistice zbohatnout?
senior: Tak určitě. Ne všem se ale zbohatnout podaří. Je jen pár vyvolených, kteří dokážou ty nejtěžší závody vyhrávat.
* Jakou nejdůležitější radu vám otec kdy dal?
junior: Nejdůležitější bylo, že jsme tenkrát, když mi bylo patnáct, zkusili něco, co nikdo do té doby nezkoušel. Že jsem odešel z domova a že jsme tomu všichni věřili. senior: Oni vás pak v cizině taky berou jinak, když mluvíte, pohybujete se a bydlíte jako oni. Čeští závodníci, co trénovali venku, nikdy venku nežili. Po závodech zkrátka letěli zpátky do Prahy. A já bych řek’, že i kdyby Roman už nikdy neudělal žádný výsledek, že se to podařilo. Že je to vlastně už teď obrovský úspěch.
* A co vám radí maminka?
junior: (poprvé se usměje) To je teda otázka zákeřná. senior: Máma mu po telefonu radí, protože on teď žije v Itálii sám, jak se co vaří, jak dlouho se má co nechat v hrnci.
* Kolik kilometrů vlastně za rok ujedete na kole?
junior: Třicet tři, třicet pět tisíc. senior: Jako autem. Když jezdíte hodně. Češi průměrně najedou v autě za rok asi osm tisíc kilometrů, to jsem zahlédl v nějakém motoristickém časopise.
Normálně když člověk nemůže, tak prostě zvolní. Ale závod na kole má pět hodin. A těch pět hodin se z toho nevyvlečete. ” I na Tour de France se většina etap sice jede na doraz, ale třeba u jedné dvou je jasné, že se peloton dohodl ”
O autorovi| Alena Plavcová, alena.plavcova@lidovky.cz
